Hodinky jdou pozpátku

Pro Evropana, který se už léta dívá na čínskou okupaci Tibetu, může být těžké si představit, že mnozí Číňané vnímají tuto mizející zemi plnou inspirace stejně jako on. Skutečnost, že ani neustálé ničení Tibetu nevylučuje, aby sem Číňané jezdili hledat panenskou přírodu a klid duše, nám může přiblížit letos vydaná kniha Vábení Kailásu, výběr povídek o Tibetu, které vyšly v Číně v letech 1986–2001 v několika literárních časopisech. Tři Tibeťané (Taši Dawa, Sebo a Alai) a dva Číňané (Ma Ťien a Ma Jüan), kteří vyrůstali ve smíšeném čínsko-tibetském nebo jen čistě čínském prostředí, přetavili svá setkání s tibetským světem do povídek, v nichž můžeme sledovat okouzlení drsnou přírodou i běžný život prostých domorodců, hluboce ovlivněných tibetským buddhismem, a jeho konfrontaci s realitou divoce se rozvíjející čínské konzumní kultury.

Konec mýtu

„Když jsem byla malá, poslouchala jsem historky o tom, jak si Tibeťané dělají misky z lidských lebek a bubny z lidské kůže. A také jak jsou zaostalí a špinaví. Byla to příšerná představa,“ vyprávěla mi před šesti lety mladá čínská básnířka a filmová režisérka Tan Tchang-chung. Když se jako dospělá odhodlala Tibet navštívit, byla v šoku. „Všude kolem mne nádherná příroda, světlo, slunce, modré nebe a příjemní a hezcí lidé. Hned jsem si je zamilovala.“

Povídky i životní osudy autorů knížky Vábení Kailásu jsou…