Osamělá pouť Aléna Diviše
Díla některých umělců nepřitahují zájem publika ani tak svými estetickými hodnotami, ale spíš jako relikvie pozoruhodných osudů. Vincent van Gogh si v každém svém obrazu vždy znovu řeže ucho, Goya flirtuje s nahatou vévodkyní, Slavíček sahá po revolveru. Jenže legendy či anekdoty, jež v populárnějších výkladech umění slouží jako literární klíče k výtvarným šifrám, mohou odvádět pozornost od podstaty. Dnes už se například stává zjevným, že Vladimír Boudník značně přesahuje roli, kterou mu přisoudil Bohumil Hrabal v historkách o „něžném barbarovi“. Není ovšem zdaleka jisté, zda by o něm širší veřejnost bez textů oblíbeného spisovatele vůbec věděla. Vztah mezi umělcovým osudem, jak jej zachycuje legenda, a dochovaným dílem, jež lze rozvěsit ve výstavních síních, je spletitý i v případě Aléna Diviše (1900–1956), malíře, jenž byl za života opomíjen a podceňován, zemřel v bídě prakticky neznámý a dodnes se obtížně zařazuje do schémat českého moderního umění. Jeho pozůstalost objevil v druhé polovině šedesátých let historik umění Jaromír Zemina, za normalizace se však zprávy o nevšedním díle a osudu šířily jen skrytě, a když mu na podzim 1989 konečně uspořádali první větší výstavu, zastínily ji politické události. V následujících letech se Diviš sice dočkal uznání, ale teprve nynější velká výstava v pražském Rudolfinu zřejmě ukáže, do jaké míry je fascinující výpověď jeho díla nadčasová.
Díla některých umělců nepřitahují zájem publika ani tak svými estetickými hodnotami, ale spíš jako relikvie pozoruhodných osudů. Vincent van Gogh si v každém svém obrazu vždy znovu řeže ucho, Goya flirtuje s nahatou vévodkyní, Slavíček sahá po revolveru. Jenže legendy či anekdoty, jež v populárnějších výkladech umění slouží jako literární klíče k výtvarným šifrám, mohou odvádět pozornost od podstaty. Dnes už se například stává zjevným, že Vladimír Boudník značně přesahuje roli, kterou mu přisoudil Bohumil Hrabal v historkách o „něžném barbarovi“. Není ovšem zdaleka jisté, zda by o něm širší veřejnost bez textů oblíbeného spisovatele vůbec věděla. Vztah mezi umělcovým osudem, jak jej zachycuje legenda, a dochovaným dílem, jež lze rozvěsit ve výstavních síních, je spletitý i v případě Aléna Diviše (1900–1956), malíře, jenž byl za života opomíjen a podceňován, zemřel v bídě prakticky neznámý a dodnes se obtížně zařazuje do schémat českého moderního umění. Jeho pozůstalost objevil v druhé polovině šedesátých let historik umění Jaromír Zemina, za normalizace se však zprávy o nevšedním díle a osudu šířily jen skrytě, a když mu na podzim 1989 konečně uspořádali první větší výstavu, zastínily ji politické události. V následujících letech se Diviš sice dočkal uznání, ale teprve nynější velká výstava v pražském Rudolfinu zřejmě ukáže, do jaké míry je fascinující výpověď jeho díla nadčasová.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu