0:00
0:00
Kultura20. 2. 20057 minut

Osamělá pouť Aléna Diviše

Díla některých umělců nepřitahují zájem publika ani tak svými estetickými hodnotami, ale spíš jako relikvie pozoruhodných osudů. Vincent van Gogh si v každém svém obrazu vždy znovu řeže ucho, Goya flirtuje s nahatou vévodkyní, Slavíček sahá po revolveru. Jenže legendy či anekdoty, jež v populárnějších výkladech umění slouží jako literární klíče k výtvarným šifrám, mohou odvádět pozornost od podstaty. Dnes už se například stává zjevným, že Vladimír Boudník značně přesahuje roli, kterou mu přisoudil Bohumil Hrabal v historkách o „něžném barbarovi“. Není ovšem zdaleka jisté, zda by o něm širší veřejnost bez textů oblíbeného spisovatele vůbec věděla. Vztah mezi umělcovým osudem, jak jej zachycuje legenda, a dochovaným dílem, jež lze rozvěsit ve výstavních síních, je spletitý i v případě Aléna Diviše (1900–1956), malíře, jenž byl za života opomíjen a podceňován, zemřel v bídě prakticky neznámý a dodnes se obtížně zařazuje do schémat českého moderního umění. Jeho pozůstalost objevil v druhé polovině šedesátých let historik umění Jaromír Zemina, za normalizace se však zprávy o nevšedním díle a osudu šířily jen skrytě, a když mu na podzim 1989 konečně uspořádali první větší výstavu, zastínily ji politické události. V následujících letech se Diviš sice dočkal uznání, ale teprve nynější velká výstava v pražském Rudolfinu zřejmě ukáže, do jaké míry je fascinující výpověď jeho díla nadčasová.

Astronaut
Fotografie: Je to Hospodinův Ráj, ale nakreslil ho člověk bez domova, jistoty a naděje. (Biblický motiv, 50. léta) Repro Ars Fontes Autor: Respekt

Díla některých umělců nepřitahují zájem publika ani tak svými estetickými hodnotami, ale spíš jako relikvie pozoruhodných osudů. Vincent van Gogh si v každém svém obrazu vždy znovu řeže ucho, Goya flirtuje s nahatou vévodkyní, Slavíček sahá po revolveru. Jenže legendy či anekdoty, jež v populárnějších výkladech umění slouží jako literární klíče k výtvarným šifrám, mohou odvádět pozornost od podstaty. Dnes už se například stává zjevným, že Vladimír Boudník značně přesahuje roli, kterou mu přisoudil Bohumil Hrabal v historkách o „něžném barbarovi“. Není ovšem zdaleka jisté, zda by o něm širší veřejnost bez textů oblíbeného spisovatele vůbec věděla. Vztah mezi umělcovým osudem, jak jej zachycuje legenda, a dochovaným dílem, jež lze rozvěsit ve výstavních síních, je spletitý i v případě Aléna Diviše (1900–1956), malíře, jenž byl za života opomíjen a podceňován, zemřel v bídě prakticky neznámý a dodnes se obtížně zařazuje do schémat českého moderního umění. Jeho pozůstalost objevil v druhé polovině šedesátých let historik umění Jaromír Zemina, za normalizace se však zprávy o nevšedním díle a osudu šířily jen skrytě, a když mu na podzim 1989 konečně uspořádali první větší výstavu, zastínily ji politické události. V následujících letech se Diviš sice dočkal uznání, ale teprve nynější velká výstava v pražském Rudolfinu zřejmě ukáže, do jaké míry je fascinující výpověď jeho díla nadčasová.

↓ INZERCE

Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.

Online přístup ke všem článkům a archivu

Články i v audioverzi a mobilní aplikaci
Možnost odemknout články pro blízké
od 150 Kč/měsíc

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Kdo se bojí Lindy B.Zobrazit články