Děti zákona džungle
V přeplněných sálech i po chodbách justičního paláce v severopařížském Bobigny postávají rozeštkané ženy s muslimskými šátky na hlavách nebo s rituálním tetováním na obličejích a lámanou francouzštinou vedou s novináři vesměs podobné dialogy: „Můj syn není žádný darebák, šel jen navštívit jednoho kamaráda.“ „To vám nepřipadalo divné, že třináctiletý kluk je každou noc venku?“ „Vždyť nemůžou být pořád zavření v paneláku.“
V přeplněných sálech i po chodbách justičního paláce v severopařížském Bobigny postávají rozeštkané ženy s muslimskými šátky na hlavách nebo s rituálním tetováním na obličejích a lámanou francouzštinou vedou s novináři vesměs podobné dialogy: „Můj syn není žádný darebák, šel jen navštívit jednoho kamaráda.“ „To vám nepřipadalo divné, že třináctiletý kluk je každou noc venku?“ „Vždyť nemůžou být pořád zavření v paneláku.“
Opodál stojí neméně rozrušená skupinka lidí. Stačí jen krátký dotaz a zjevně traumatizované oběti sídlištního násilí spustí litanie typu: „Letos je to už moje druhé auto, co lehlo popelem, a to ještě nezačaly vánoční svátky, kdy to tady pravidelně hoří a bouchá jako na střelnici. Už nemůžu dál!“ „Auto bych ještě oželela, ale z čeho budu žít, když rozmlátili a vypálili můj butik?“ „Když jsem ráno uviděl stav své dílny, napadlo mě, že se někde oběsím, abych měl konečně klid.“
Měl jsem přísné rodiče
Samotné dění v soudní síni evokuje prchlivou dobu jakobínských revolučních tribunálů. Obžalobu představuje stručná policejní zpráva, státem přidělený obhájce vznese bezpředmětnou námitku a jako na běžícím pásu jsou odsuzováni barevní mladíci. Tři měsíce za zničení automobilu, pět měsíců za mateřskou školku, několikaměsíční veřejné práce za výrobu zápalných láhví, osm měsíců za zranění…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu