Děti zákona džungle

V přeplněných sálech i po chodbách justičního paláce v severopařížském Bobigny postávají rozeštkané ženy s muslimskými šátky na hlavách nebo s rituálním tetováním na obličejích a lámanou francouzštinou vedou s novináři vesměs podobné dialogy: „Můj syn není žádný darebák, šel jen navštívit jednoho kamaráda.“ „To vám nepřipadalo divné, že třináctiletý kluk je každou noc venku?“ „Vždyť nemůžou být pořád zavření v paneláku.“

Opodál stojí neméně rozrušená skupinka lidí. Stačí jen krátký dotaz a zjevně traumatizované oběti sídlištního násilí spustí litanie typu: „Letos je to už moje druhé auto, co lehlo popelem, a to ještě nezačaly vánoční svátky, kdy to tady pravidelně hoří a bouchá jako na střelnici. Už nemůžu dál!“ „Auto bych ještě oželela, ale z čeho budu žít, když rozmlátili a vypálili můj butik?“ „Když jsem ráno uviděl stav své dílny, napadlo mě, že se někde oběsím, abych měl konečně klid.“

Měl jsem přísné rodiče

Samotné dění v soudní síni evokuje prchlivou dobu jakobínských revolučních tribunálů. Obžalobu představuje stručná policejní zpráva, státem přidělený obhájce vznese bezpředmětnou námitku a jako na běžícím pásu jsou odsuzováni barevní mladíci. Tři měsíce za zničení automobilu, pět měsíců za mateřskou školku, několikaměsíční veřejné práce za výrobu zápalných láhví, osm měsíců za zranění…