Vyvolení v domě hrůzy

Do severomoravského Bohumína přijede tento týden zástupce vlády, aby si tam na jednu noc lehl vedle nejubožejších obyvatelů. Zmocněnec pro lidská práva Svatopluk Karásek tak chce vyjádřit solidaritu s lidmi, které bohumínská radnice zahnala do hluboké sociální pasti. A nejde přitom jen o Bohumín: způsob, jakým tamní politici vyřešili situaci nejchudších a nejslabších spoluobčanů, zapadá do mozaiky české praxe. Praxe, která se může vymstít všem.

Můstek k lepšímu

Je chladné ráno konce září a sociální pracovník Kumar Vishwanathan jde s námi navštívit rodiny žijící v devítipatrovém paneláku uprostřed bohumínského sídliště. Vstupní dveře jsou zamčené a za nimi stojí muž v uniformě bezpečnostní agentury. „Nepustím vás tam,“ říká bezejmenný mladík s číslem 592 na visačce. „Plním své instrukce. Neřeknu vám jaké. Jestli se vám to nelíbí, běžte si na radnici.“

Za zamčenými dveřmi žijí ve dvou nejvyšších patrech pochmurného domu čtyři rodiny. Hotelový dům patřící železárnám byl pro ně ještě nedávno – stejně jako pro 282 dalších obyvatel – poslední záchranou před pádem na ulici. Dával jim střechu nad hlavou a šanci odrazit se ode dna.

Paní Mayerová je v invalidním důchodu, do železárenské ubytovny se s manželem nastěhovali, když jim soukromý majitel neprodloužil nájemní smlouvu a rodina se třemi dětmi neměla kam jít. Pro Renatu Ščukovou měl být…