„Jsi bez rozporů? Jsi bez možností.“; „Je takový osud, / že co je v něm bez chvění, není pevné“; „Bez ryzí transcendentály / se žádná stavba nedostaví“. Několik fragmentů z díla, které překročily práh básnických sbírek a staly se názvy i motty knih, tématy přednášek, kázání, citují je spisovatelé, papež i psychologové. Literární dílo Vladimíra Holana trčí v české literatuře 20. století jako menhir. Na třicet básnických knih, prózy, eseje, překlady, korespondence. Holan patří k největším, nejčlenitějším i nejsložitějším zjevům české poezie. Samotář i druh, překládaný i nepřeložitelný, evropsky rozmáchlý i soustředěně ponořený k české otázce. A často na hamletovských hranicích: mezi časem a bezčasím. Připomíná kameníka, který se dobývá do skutečnosti, odkrývá její rub, světelné jemnosti i bolestná dramata a přitom staví stavbu – báseň.
Vladimír Holan se narodil v Praze před sto lety, 16. září 1905. Podstatné bylo dětství v Bělé pod Bezdězem. Nejen pro časný dotek s máchovskou (a valdštejnskou) krajinou býval označován za dědice velkého romantika. Byla tu i atmosféra augustiánského kláštera a touha stát se mnichem, o které básník později hovořil a svým způsobem i v 50. letech žil. Tomu předcházela práce v Penzijním ústavu, odkud byl propuštěn jako neschopný úředník; od roku 1940 se už věnoval pouze literatuře. Za pozornost stojí Holanova…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu