Sekretář má strach

Že si bývalý šéf premiérovy kanceláře řekl v přímém záběru na videu o „pět v českých“, už ví zřejmě v Česku kdekdo. Jak se však nenápadný funkcionář Zdeněk Doležel z Velkého Meziříčí vyhoupl do role šedé eminence dvou premiérů, tuší jen málokdo. Své soukromí, stejně jako profesní dráhu, pan Doležel tají a neví o ní ani jeho straničtí kolegové z Vysočiny. Na jednom se však ti, kteří s ním byli ve styku, shodují: velmi toužil vyhoupnout se „nahoru“, co nejvýš. A na své ambice, zdá se, doplatil.

Chci žít

Život pana Doležela jako by začal teprve v devadesátých letech. Kde a co dělal předtím, se zjišťuje jen velmi obtížně. Svůj životopis na rozdíl od většiny kolegů nezveřejnil na webovém portálu ČSSD, nemají ho ani na ministerstvu vnitra, na Úřadu vlády ho nechtějí poskytnout. Sám Doležel se navíc diskusi na téma své minulosti překvapivě brání. „Nedoporučoval bych vám, abyste se o to zajímala, může vám to přinést nebezpečné problémy,“ říká tajuplně do telefonu a žádost o schůzku odmítá. „Nedám vám komplexní informace. Nepřeji si, aby tento text vyšel. Pokud vyjde, budu se razantně právnicky bránit.“ Co může ležet za strachem hovořit o tak banálních otázkách? Nejjednodušší vysvětlení, které se nabízí, je obava z toho, že vyplavou na povrch věci, kterými se pan Doležel zrovna chlubit nechce. Další možností ale je, že je pan Doležel v současné chvíli skutečně zapleten ve hře, která přesahuje jeho síly a vede jej k zásadním obavám. To ostatně naznačil hned při vypuknutí skandálu, kdy redaktorům TV Nova, kteří video z jeho schůzky s polským lobbistou zveřejnili, nechal na záznamníku vzkaz, že mu jde o život.

Nervózní reakci lze pochopit u člověka, který se ještě nedávno pohyboval na špici mocenského establishmentu a jako vyslanec premiéra dokonce vyjednával s polskými představiteli, jak dál v mezinárodní aféře Unipetrol. A pak najednou padl, odvolán svými politickými ochránci, tak tvrdě a tak rychle, že to vzbuzuje podezření. „Ve chvíli, kdy je mi vyhrožováno, s vámi prostě hovořit nemohu. Ohrozilo by to řadu věcí, které se mnou souvisí,“ říká pan Doležel dramaticky. „V současné době nemám žádné další plány. Jen jediný – žít.“

Rozklíčovat, kdo celou kauzu vlastně rozpoutal, proč a v jakých kleštích se nyní pan Doležel ocitl, je v tuto chvíli zřejmě nemožné. Lze se však podívat na cestu, kterou šel na tak vysoký post a která ho dovedla až do takových problémů.

Z Jupiteru na české nebe

Přestože Zdeněk Doležel vyrostl ve Velkém Meziříčí, svoji kariéru zahájil na severu Čech. V Děčíně studoval střední dopravní průmyslovku, a na ní se také seznámil s Jaroslavem Foldynou. V roce 1976 nastoupil na ředitelství Čs. plavby labsko-oderské jako samostatný referent ekonomiky práce (tento post už neexistuje a není možné najít někoho, kdo by měl tušení, co taková práce vlastně obnášela).

V roce 1982 jako referent končí a o deset let později se vynořuje v domovském Velkém Meziříčí. Bydlí v paneláku na okraji města a nastupuje jako šéf kulturního domu Jupiter. Nikdo z jeho kolegů netuší, odkud vlastně přišel. „Byl to velmi ambiciózní, ctižádostivý člověk, který si šel za svým,“ říká Pavel Abeska, jeho bývalý zástupce. „Jako ekonom jsem byl vyděšený, když se například pustil do rekonstrukce budovy, aniž by měl peníze. Vždycky je ale nakonec nějak sehnal. Stejně tak dokázal zařídit zadarmo vystoupení Magdaleny Kožené nebo Radovana Lukavského. Jak to udělal, nevím.“

V té době už začal mít pan Doležel politické ambice a v roce 1994 založil ve městě, kde hráli po léta prim lidovci, místní organizaci ČSSD. „Po jeho nástupu šla členská základna hodně nahoru. Z 10 členů se najednou vyhoupla na třicet,“ říká člen předsednictva Krajského výkonného výboru ČSSD na Vysočině Vladimír Novotný. Do strany vstoupila Doleželova manželka i jeden ze synů. „Nijak výrazně se neprojevoval ani nic zásadního neprosazoval. Jeho hlavní deviza byla, že uměl příjemně vystupovat,“ říká Novotný a shodnou se na tom vlastně všichni Doleželovi straničtí kolegové i lidé z opozice. „Používal hodně cizích slov, někdy bylo dost obtížné pochopit, co vlastně říká, ale uměl zaujmout,“ říká Josef Komínek, radní města a šéf ČSSD ve Velkém Meziříčí.

Možná právě kvůli své rétorice se po volbách roku 1994 dostal poprvé do městského zastupitelstva a rady. Posléze se stal členem Krajského výkonného výboru na Vysočině a nakonec se vyhoupl i do předsednictva strany. I když tam strávil léta, nikdy nějak výrazně nevystoupil ze stínu.

To se stalo až v roce 2000, kdy finanční kontrola odhalila, že si z kasy kulturního domu Jupiter bez vědomí města půjčil 300 tisíc na nákup nového vozu. „Ty peníze jsem pro něj vyzvedl já,“ říká pan Abeska. „Požádal mě o to a já jsem neviděl důvod, proč mu je nepůjčit, když toho pro klub tolik udělal. Sepsal jsem zápis o zapůjčení peněz, a beru na sebe chybu, že tam nebyly žádné úroky.“

Město pana Doležela okamžitě odvolalo z funkce, Doležel se vzdal kandidatury do krajských voleb a zdálo se, že s takovýmto škraloupem nemá už v politice šanci. „Delší dobu ale bylo jasné, že pošilhává po velké politice. Říkal mi, že to nebude dlouho trvat, že se tady už dál nechce babrat,“ vzpomíná pan Abeska. A skutečně – měsíc po skandálu, který ho katapultoval z funkce ředitele i kandidatury do krajského zastupitelstva, odchází na post šéfa personálního oddělení ministerstva vnitra. Jak se mu to povedlo, to je i pro jeho spolustraníky záhadou. Nebo se tak alespoň nyní, po Doleželově pádu, tváří.

Na tom skončil

„Na krajské vedení se tehdejší ministr vnitra Gross neobrátil s tím, že hledá někoho pro tento post. Asi měl pan Doležel lidi, kteří ho doporučili, jinak si to neumím vysvětlit,“ říká již citovaný místopředseda Novotný. Svůj podíl na tom mohl mít poslanec za kraj Vysočina a člen sněmovního výboru pro obranu a bezpečnost Karel Černý. Ten však s novináři odmítá komunikovat. Další hráč, který by mohl Doleželovi pomoci k postupu, byl bývalý ministr vnitra Václav Grulich. Pochází také z Moravy a Doležel mu dělal místopředsedu krajského výboru ČSSD v Brně. „Já jsem se na jeho příchodu na ministerstvo nijak nepodílel. A po své zkušenosti bych ho ani nikomu nedoporučoval,“ říká Grulich. „Pan Doležel mi chvíli dělal místopředsedu. Zdál se aktivní, ale záhy se ukázalo, že tomu tak není. Nebyl schopen plnit požadavky, jeho výkonnost byla špatná. Po pár měsících to sám vzdal.“ Jak se tedy člověk s takovou pověstí mohl dostat na ministerstvo vnitra? Bývalý ministr Stanislav Gross popírá jak to, že by si Doležela vybral, tak i to, že by mu ho někdo konkrétní doporučil. „Doležel se mi nabídl sám,“ vzkazuje pouze ústy své tiskové mluvčí Lucie Vaverové. „Já jsme se pak pouze informoval v ČSSD na Vysočině, zda se na tuto funkci hodí a oni mi ho doporučili. Kdo konkrétně to byl, si už nepamatuji.“ Podobně jako v případě někdejšího člena komunistických „bicích“ komand Pavla Přibyla si Gross znovu přivedl do týmu člověka, kterého vytáhl ze skandálu, a mohl si tak být jistý jeho loajalitou. „Z hlediska odbornosti to nebyl dobrý šéf. Uměl ale dobře vystupovat, měl politické vazby a evidentně ho lákal postup někam výš. Tenhle post byl pro něj jen odrazový můstek,“ říká Doleželův téměř stejnojmenný nástupce František Doležal, současný šéf personálního odboru ministerstva. „Měl jiné aktivity než v odboru. Často v práci chyběl, podřízení nevěděli, co mají dělat, neinformoval je. Některé věci se tak dělaly dvakrát nebo předělávaly.“ Pan Doležal si ovšem nepamatuje, že by kdokoli včetně jeho samotného vznášel nějakou kritiku vůči práci svého předchůdce v dobách před jeho odvoláním.

Stejně jako úředníci, ani jeho straničtí kolegové dříve na Doleželovy slabosti neupozorňovali. Ale teď o nich všichni hovoří s překvapivou a na zdejší podmínky nezvyklou tvrdostí. „Jednou za mnou přišel lobbovat za nějakou věc. Už si nevzpomínám, za co, jenom vím, že jsem nechápal, proč člověk z personálního oddělení vnitra jde za mnou. Řekl jsem mu, že se budu rozhodovat, jak uznám za vhodné, a ne podle jeho doporučení,“ vzpomíná tehdejší ministr zdravotnictví Jozef Kubinyi. „Z mé kanceláře pak odcházel se slovy: Však ještě uvidíme. Působil na mě jako inteligentní muž, ale jeho touha po moci byla příliš velká.“ Pan Doležel údajně několikrát zaklepal i na dveře ministra práce a sociálních věcí Zdeňka Škromacha. „Choval se velmi přátelsky. Přicházel za mnou třeba před sjezdem s tím, že mi jménem Grosse doporučuje, abych podpořil nějakého kandidáta. Když jsem si to pak u Grosse ověřoval, ten vůbec o ničem nevěděl,“ vzpomíná ministr Škromach. „Charakterizoval bych ho jako člověka, který se zaštiťoval jménem šéfa, a přitom jednal ve svém vlastním zájmu.“ Tyto praktiky si podle slov Zdeňka Šarapatky přinesl posléze i na Úřad vlády, kam přešel společně se Stanislavem Grossem. „Měl přístup k jeho dennímu programu a skrz něj dokázal k premiérovi dostat lidi, které chtěl,“ říká bývalý šéf premiérovy kanceláře Zdeněk Šarapatka. „Byl mnohomluvný, měl velkou slovní zásobu technokratických výrazů, kterým nikdo moc nerozuměl, a dokázal jednat napříč frakcemi uvnitř ČSSD. Sám se postupně etabloval do role emisara a nakonec využil příležitosti, která se mu díky tomu nabídla. A na tom také skončil.“