Způsob, jakým policie zatočila s polonahými účastníky letošního CzechTeku, jsem už jednou zažila. Místo: Jižní Amerika, Chile, psal se srpen 1973, a v ulicích Santiaga zuřily demonstrace mezi davy nesmiřitelných politických odpůrců. Policie je tenkrát držela od sebe vodními děly, slzotvornými granáty a obušky. Za měsíc pak došlo k vojenskému puči a do čela vlády, armády a policie se postavil generál Pinochet.
Shoot to kill
Další rozhánění nejenom demonstrací, ale srocení lidu a pouličních bouří i přímé provokování a napadání policistů jsem zažila později v Belfastu. Tam to ovšem bylo jiné kafe. Britská armáda a policie byly po celých pětadvacet let „legitimními cíli“ teroristických útoků IRA a jiných republikánských bojůvek, policista nevěděl dne ani hodiny, kdy se něco může stát, a nejvíc mrtvých pochází právě z jejich řad. Přesto policie při své kontrole rozvášněných davů nikdy nesáhla k vodním dělům, nikdy k slznému plynu, ke světlicím, nebo kopání padlého na zemi, o nožích na řezání stanů či čehokoli jiného ani nemluvě. Přehradit ulici – ano. Zahradit ji landrovery – ano. Štíty k osobní ochraně, zajímání těch největších násilníků a odvážení antonem na policejní stanici – ano. Ale pro severoirské policisty lidé vyzbrojení kameny, holemi, i zápalnými lahvemi a kanystry s benzinem byli stále neozbrojení občané, proti kterým se nesmělo zasahovat brutální policejní převahou. Zkrátka i v Severním Irsku, ohnisku bojů,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu