Evropou nezní Osudová
Shodou okolností jsem třikrát stála poblíž, když se přijímali noví členové do Evropské unie. V roce 1975 jsem byla u přijetí Anglie a Irska, v roce 1986 Španělska a konečně v loňském roce České republiky. Pro obyvatele Česka z této zkušenosti vyplývá zajímavá zpráva: ani v minulosti to nováčci v EU neměli nijak snadné.
Shodou okolností jsem třikrát stála poblíž, když se přijímali noví členové do Evropské unie. V roce 1975 jsem byla u přijetí Anglie a Irska, v roce 1986 Španělska a konečně v loňském roce České republiky. Pro obyvatele Česka z této zkušenosti vyplývá zajímavá zpráva: ani v minulosti to nováčci v EU neměli nijak snadné.
Nevítaná Británie
Mohu s klidným svědomím konstatovat, že ač se současné problémy v Evropské unii zdají osudové, netřeba si zoufat. V minulosti se pravidelně vyskytoval někdo, kdo vyjadřoval odpor vůči dalšímu rozšíření, a po každém přibrání nových členů nastávalo obtížné období přizpůsobování se, staří členové zatínali zuby a novým to trvalo poměrně dlouho, v průměru tak deset let, než se jim podařilo proniknout do celoevropské tkáně a cítit se v ní doma. Některým zemím, jako například Velké Británii, se to tak docela nepodařilo dodnes.
Rozšíření členství v Unii se dá přirovnat k situaci, kdy se do rodiny nastěhuje horda příbuzných a veškerý rodinný režim se na čas ocitne vzhůru nohama. Například původní šestičlenná rodina tehdejšího Evropského společenství dvakrát odmítla Velkou Británii, která žádala o připojení spolu s Irskem, Dánskem a Norskem. Poprvé v r. 1961 – to její členství vetoval samotný de Gaulle, podruhé v r. 1963, a teprve v r. 1973 byly těmto státům otevřeny dveře. Norsko mezitím svou žádost stáhlo, nestálo mu to za to. Británie si…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu