Dopisy

Osamělost nejen generálova

Osud Rudolfa Pernického (Osamělost generála Pernického; Respekt č. 26/2005) je jistě smutný a nedůstojný člověka jeho formátu a zásluh. Musím ovšem připomenout, že podobný osud potkává mnoho našich spoluobčanů. Lidé, kteří se vzdají vlastního bytu a uchýlí se do penzionu pro důchodce nebo do třeba i velmi kvalitního domova důchodců, tam nemohou zůstávat, jakmile se stanou nesoběstačnými a začnou potřebovat ošetřovatelskou péči. Je jen málo domovů důchodců, které mají zvlášť „ošetřovatelské“ oddělení. Pro tyto staré lidí je to značný šok, když pak bývají překládáni do zařízení typu léčeben dlouhodobě nemocných nebo do lůžkových sociálních (ošetřovatelských) ústavů; a těch je dokonce málo, na přijetí se dlouho čeká, často se předpokládá jakýsi sponzorský dar. Přitom tyto ústavy sice poskytují ošetření, ale klient v nich nemá soukromí a „dožívá“ v podmínkách, které jsou skutečně jen obtížným čekáním na smrt. Hospic, o němž je v uvedeném článku zmínka, je zařízení komfortní, v němž je dbáno všech potřeb pacienta, ale má sloužit pouze skutečně nemocným lidem v konečné neléčitelné fázi jejich nemoci, u nichž se očekává jen krátké přežití a kteří potřebují pouze paliativní péči.

Bylo by dobře, kdyby trápení našich válečných veteránů vzbudilo obecně zájem o to, jaké jsou osudy mnoha našich jiných spoluobčanů, a aby vedlo k nějakým…