Osamění generála Pernického

Rudolf Pernický sedí v křesle v malém pokoji Domova pro válečné veterány. Na sobě má modré pyžamo a v ruce sklenici, v ní na dně trochu whisky. Loučí se. Armáda stěhuje válečného hrdinu, generála, který v příštích dnech oslaví 90. narozeniny, do civilního hospicu, protože už nesplňuje nejnovější předpisy pro ubytování v domově. „Tam mě snad už nechají v klidu umřít,“ říká hořce Pernický.

„To já nevím, kde skončím. Štve mě to, jediné kamarády mám tady,“ říká další vyhnanec z domova, Pernicův přítel generál Jan Babinec (88). Válečný hrdina se nedávno se vrátil do vlasti po dlouhých letech emigrace v USA – chtěl umřít mezi přáteli.

„Tak na druhý odboj,“ zvedají ironicky sklenku.

Jsou tu prostě předpisy

Oba musí opustit Domov pro válečné veterány jen proto, že se už o sebe nedokážou sami postarat a potřebují odbornou péči. Generál Pernický nemůže chodit, definitivně jej skolil následek jeho výsadku v protektorátu v roce 1944, kdy se týden prodíral sněhem na kontaktní adresu a omrzly mu nohy. Generál Babický, hrdina z východní fronty, nedávno oslepl a má rakovinu. „Přišel jsem do domova před čtyřmi lety s vědomím, že tady dožiju. Nikdo mi neřekl, že mě vyhodí kvůli zdravotním potížím,“ zlobí se generál Pernický. „Armáda rozhazuje miliardy za gripeny. Ale nemá peníze, aby nám zaplatila zdravotní sestry.“

Domov pro veterány, přesněji řečeno jedno patro budovy střešovické vojenské nemocnice, kam se vejde osmnáct lidí, otevřelo s velkou slávou ministerstvo obrany před čtyřmi lety. „Víte, my jsme ten domov otevřeli rok před vznikem zákona, který nám to ukládá,“ říká brigádní generál Josef Prokeš, který má Domov pro válečné veterány na ministerstvu na starosti. „Ministerstvo tehdy splnilo, co předchůdci pouze slibovali.“

Pravidla pobytu v domově určil podle Prokeše později zákon, který limitoval pobyt zdravotním stavem. Ministerstvo zákon před šesti týdny doplnilo vyhláškou, podle níž v Domovech pro válečné veterány mohou bydlet jen lidé, kteří se o sebe umí postarat. „Řídili jsme se vyhláškami platnými v jiných domovech důchodců tohoto typu,“ říká generál Prokeš.

Rudolf Pernický a Jan Babinec jsou ale váleční hrdinové, a stát by měl svou úctu k nim vyjádřit větší vstřícností, jak je ostatně zvykem ve většině zemí na západ od nás nebo třeba v Polsku. Generál Prokeš je nekompromisní: „Je tu prostě zákon a předpisy, podle nich už nemají nárok.“

Zákon o veteránech navrhovalo samo ministerstvo obrany. Kdo jej navrhl a proč právě v této odlidštěné a neslušné podobě? Kdo má zájem na tom, aby váleční hrdinové nemohli zemřít mezi svými přáteli z boje a v péči armády, jak si sami přejí? Generál Prokeš: „O návrhu zákona nic nevím, tehdy jsem pracoval jinde, obraťte se na parlament, tam to schválili.“

Nebudeme je mísit

„O tom zákoně nebyla ve sněmovně žádná diskuse, neviděli jsme tam problém,“ vzpomíná tehdejší zpravodaj zákona Antonín Seďa. “Teď jak o tom mluvíte, asi by se to mělo novelizovat.“ Prý se domluví po parlamentních prázdninách s dalšími poslanci. A kdo zákon navrhl? Podle Sedi „přišel normální cestou, podepsaný ministrem Jaroslavem Tvrdíkem a schválený vládou i její legislativní radou“. Na vznik zákona, respektive na to, proč vznikl v dané podobě, si dnes nevzpomíná ani bývalý ministr.

Vyhláška ministerstva, která přesně určuje zdravotní stav, jenž umožňuje veteránům využívat domov, je ovšem stará pouhý měsíc. Právě ona definitivně vystrnadila ze zařízení veterány odkázané na pomoc druhých. Na to, kdo a proč ji vymyslel, si ministerští úředníci pamatují. Zástupce generála Prokeše Josef Buřič vysvětluje, že předpis vznikl, protože vojenští psychologové a psychiatři nedoporučují, aby v tak malém domově žili vedle sebe lidé, kteří se o sebe nepostarají, s těmi, kdo jsou samostatní.

Jiní odborníci to považují za nesmysl. „Už dávno se ví, že takovým lidem integrace naopak pomáhá. Když jsou spolu nemohoucí se zdravějšími, ti druzí pomáhají prvním. A všechny to drží při životě. Když je přeložíte do jiného prostředí, rychle, často za pár týdnů, umírají. Nemůžu věřit, že to nějaký odborník tvrdí,“ říká psycholožka Alena Uváčiková, která léta pracovala se starými lidmi. Jací experti ministerstvu před několika týdny radili veterány nemísit? „To už si nepamatuju,“ říká Josef Buřič.

Já si jich vážím. Opravdu!

Bez jakéhokoli přehánění se dá říct, že ministerstvo obrany staví Domovy pro válečné veterány, kteří jsou pokud možno mladí, zdraví a neodporují ministerské vyhlášce. Netrpí ani jednou z dvaadvaceti nemocí, kterou vyhláška jmenovitě zaznamenává. Nejsou například po „amputaci s těžším omezením pohybu“, „ve stavu po poranění mozku, míchy nebo páteře“, netrpí složitější cukrovkou nebo nejsou třeba slepí.

Generálové Pernický a Babinec jen kroutí hlavou: „Vůbec nepochopili, o co jde. Jak může být člověk, který prošel šestiletou válkou, zdravý? Přejeme si umřít důstojně, zbytek života chceme strávit s lidmi s podobným osudem. S kamarády. Rozumíme si.“ „Celé je to nedůstojné,“ říká generál Pernický. „Jako by se nás snažili zbavit a připravovali domov pro sebe. Víc myslí na ty polistopadové misionáře ze Zálivu a Balkánu než na nás…“

Podle Josefa Prokeše to není pravda. „Ale musíme myslet na budoucnost. Z mírových misí tu máme deset tisíc veteránů. Ti pod zákon taky spadají.“ Mimochodem: během hovoru s lidmi, kteří mají na starosti válečné veterány, nepadlo ani jedno slovo úcty k těmto hrdinům. K hrdinům, jako jsou Rudolf Pernický a Jan Babinec. „Ale já si jich vážím. Opravdu,“ dušuje se generál Prokeš.

Ministerstvo slibuje, že pro veterány postaví svůj vlastní hospic. Ještě neví kde. A tak možná bude otevřen, až veteráni druhé světové války zemřou. A bude po problému.