Dopisy

Nesuďme adoptivní rodiče

Reaguji na komentář Hany Čápové Špatně prodejné děti (Respekt č. 21/2004). V oblasti náhradní rodinné péče pracuji už několik let – v poslední době zejména jako lektorka přípravy budoucích pěstounů a osvojitelů. Proto mě příjemně překvapilo, že autorka se nesvezla na populistické vlně „ochrany dětí“. Má pravdu v tom, že ústavy jsou plné dětí nikoli proto, že bychom měli špatné zákony, ale proto, že je nikdo nechce.

V jednom bych ale s Hanou Čápovou ráda polemizovala, a sice v postoji k adoptivním rodičům. Uchazeči o adopci jsou téměř vždy lidé, kteří vlastní dítě z nejrůznějších důvodů mít nemohou, ačkoli po něm velmi touží. Nemá smysl si nalhávat, že o adopci žádají proto, aby pomohli nějakému dítěti. Oni samozřejmě chtějí pomoci sami sobě naplnit jednu z nejzákladnějších lidských potřeb – naplnit svůj vztah, mít se o koho starat, mít komu předávat to, co mají a znají, mít nějaké pokračování. A tak zcela logicky chtějí dítě co nejpodobnější tomu, jaké by se narodilo jim. Nenazývala bych to vybíravostí. Myslím, že by byla chyba chtít po nich, aby si vzali kohokoli. Nebylo by to ku prospěchu ani jim, ani dětem, protože takovéhle svazky by velmi pravděpodobně končily krachem – pro dítě tedy návratem do ústavu a pro rodiče traumatem. Chápu, že výraz „vybíraví adoptivní rodiče“ se nabízí. Ale myslím, že my, kteří jsme v…