Rekonstrukce, která bolí

Současná dánská kinematografie bývá spojována pouze se dvěma jmény autorů proslulého manifestu Dogma 95 – Larse von Triera a Thomase Vinterberga. Na loňském festivalu v Cannes se však představil zcela nový dánský tvůrce a rovnou získal Zlatou kameru za nejlepší debut. Film Rekonstrukce mladého režiséra Christoffera Boého se nyní objevil v české distribuci a není pochyb o tom, že je nejen výjimečným dílem, ale zároveň také důkazem aktuálního posunu v evropské kinematografii – posunu směrem k formálně precizním snímkům, jejichž obsah se zuby nehty vyhýbá aktuálním tématům a zabývá se spíše imaginárními kategoriemi, jako je láska.

Kdo s kým

Boé ve svém filmu rezignoval na snahu vybudovat ucelené lineární vyprávění a předkládá divákovi pouze pět postav, objevujících se v různých situacích, jež na sebe ve větší či menší míře navazují. Pro celou pětici platí jediná základní charakteristika – každý se dostává do konfrontace s fatální láskou. Hlavní postavou je stárnoucí spisovatel August, jehož román, respektive způsob, jakým román postupně vzniká, vlastně na plátně po většinu času sledujeme. Pro spisovatele je příznačný racionální přístup k milostným vztahům a také neschopnost opravdového, přímého vyjádření citů, které cítí ke své mladé krásné ženě Aimeé. Ta naopak naprosto impulzivně propadá kouzlu tajemného neznámého, přímočarého Alexe. V pozadí tohoto vztahu…