Ve hvězdách

Makedonie je plná historických resentimentů, ba dokonce nenávisti, smrt Borise Trajkovského si však z jejích obyvatel nemohl přát nikdo. Patřil mezi politiky, kteří dokážou smiřovat a spojovat. A takových na Balkáně nikdy nebylo moc.

Je smutnou ironií, že se jeho letoun zřítil zrovna v Bosně-Hercegovině a navíc zrovna v oblastech, které jsou z minulých let války stále silně zaminované, což dost omezovalo záchranáře. Makedonie byla po mnoho let v minulé dekádě označována za „příští Bosnu“ a její potíže též připomínaly minové pole. Říkalo se, že až se běsnění v Bosně vyčerpá, démoni se přestěhují do Kosova a odtamtud do sousední Makedonie, která je kvůli své početné albánské menšině a značně nepřátelským nebo alespoň dost nepředvídatelným sousedům (Srbsko, Albánie, Řecko a Bulharsko) předurčena k dřívějšímu nebo pozdějšímu vzplanutí. Tento scénář se v zásadě naplnil. S tím rozdílem, že násilí v Makedonii už nerozpoutal Slobodan Miloševič, ale místní Albánci, kteří získali po útocích Severoatlantické aliance velké oči ohledně svých šancí na osamostatnění. Byl to právě Boris Trajkovski, který dokázal minové pole přejít – konkrétně v mnohém Albáncům ustoupit a zároveň neztratit tvář. Uchoval celistvost země, aniž by v ní začaly téct potoky krve.

Právě před pár dny tento muž podepsal přihlášku Makedonie do Evropské unie. Nelze se ubránit dojmu, jako by nad Balkánem snad byla…