S Británií na věčné časy

Na zídce v Bacaově průchodu, kousek za branou prince Eduarda, tam, kde se skála nad gibraltarským přístavem prudce lomí vzhůru, se skví nápis vyvedený v barvách Union Jacku: British forever, s Británií navždy. Pokud chce třicet tisíc duší obývajících někdejší korunní kolonii říci, kam patří, učiní to s pompou hodnou poddaných Jejího Veličenstva královny Alžběty II. Když Londýn s Madridem před časem vyjednávaly o budoucnosti námořní pevnosti střežící vjezd do Středozemního moře, vyhrnuli se do ulic Gibraltaru s britskými vlajkami takřka všichni jeho obyvatelé. A to navzdory skutečnosti, že za Brity se považuje nanejvýš desetina z nich.

Tak vypadá situace v místě posledního územního sporu v rámci EU. Přitom nárok na tutéž strategickou skálu si činí dvě evropské země, které šly před rokem společně s Bushovou Amerikou do války proti Saddámovi – Blairova Británie pro Gibraltar a Aznarovo Španělsko pro sebe.

Jezdí se vpravo

Gibraltarská skála se vypíná nad vjezdem do Středozemního moře jako trojstěžník. Pod ní vybíhají do Algeciraského zálivu ranveje letiště, odkud startují letadla do Londýna a marockého Tangeru. Jiné destinace neexistují. Ulicemi jezdí červené poschoďové autobusy, na nárožích postávající bobíci ve vysokých černých helmách, na devětadvaceti kilometrech místních mimořádně úzkých a klikatých silnic se však jezdí od roku 1929 vpravo. Mohou za to Španělé,…