Musíme vymyslet nový mýtus

V Evropě jste znám jako režisér filmů proudu zvaného „kino morálního neklidu“ nebo také „morální úzkosti“. Vaše snímky měly velký vliv v Polsku 70. a 80. let, pro normalizační Československo byly zjevením. Jak se na čas „kina morálního neklidu“ díváte s odstupem?

Nevím už, kdo tu nálepku vymyslel, ale byla užitečná, protože název vždycky pomáhá a tento zakódoval určitý pocit znepokojení. Název „kino morálního neklidu“ měl své opodstatnění v rámci určitého historického a politického kontextu. Naše filmy byly uměleckým protestem proti pokrytectví, nečestnosti a prolhanosti komunistického systému a témata filmů se snažila ten systém zdiskreditovat. Dotýkala se však i věčných etických problémů a navíc šlo o vyprávění, které je skoro vždycky založeno na kontrastu, na konfliktu mezi ideály a praxí. To je naprosto univerzální. O čem jsou Shakespearovy hry? O morálním neklidu – Hamlet je hra o člověku, který musí zabít vraha, jenomže má skrupule, váhá, je v kleštích morální úzkosti.

Hovoříme-li o morálních hodnotách, hovoříme o něčem, co je v umění běžné. Snažím se o to i dnes – naposledy v seriálu osmi dokumentárních filmů, které jsem nedávno natočil pro polskou televizi, jsem se ptal stejně „zneklidněně“ jako kdysi.

Jaké jste nacházel odpovědi?

Odpovědi byly jiné, protože i kontext doby je jiný. Dneska…