Davaj vodku, ne Tóru

Jednou denně tu na pět minut zastaví vlak transsibiřské magistrály. Nádraží v Birobidžanu, hlavním městě Židovské autonomní oblasti na ruském Dálném východě, vítá cestující ruským a jidiš nápisem. Bezmála osm a půl tisíce kilometrů od Moskvy se na hranici se severovýchodní Čínou nachází region, který Židům před sedmdesáti lety přislíbil Stalin. Hebrejským literám na správních budovách tu ale rozumí jen málokdo. Zatímco název nevydařeného sovětského projektu Jevrejskaja avtonomnaja oblasť zůstal, Židé tento kout většinou opustili, přestože to je dodnes jediné území na celém světě mimo Izrael, kde jim je přiznána autonomie. Ve dvousettisícové populaci už tvoří jen pětiprocentní menšinu a spíše než kulturní svébytnost je zajímá vodka.

S pomocí Ebenezeru

Příměstský autobus kodrcá z birobidžanského nádraží do nejbližší vesnice Valdgajm. Z okna je výhled na ohromnou továrnu s nápisem Čest práci! přes celou šíři budovy. Dvacetikilometrovou silnici lemují bažinaté louky a lesy, které pokrývají dvě třetiny kraje. Plán zemědělského využití tajgy stál u zrodu bizarního konceptu „sovětské Palestiny“.

Ostré odpolední slunce prosvětluje tváře cestujících v autobusu. Jedna z nich je Valeria Bulkina (44) z Kamčatky. Už řadu let žije v Birobidžanu, kde pracuje pro mezinárodní křesťanskou organizaci Ebenezer s hlavním sídlem v Londýně, která pomáhá Židům v bývalém Sovětském…