Srbsko se sťatou hlavou

Ráno ve středu minulého týdne se na stáncích trafik v Bělehradě objevilo čerstvé vydání týdeníku Nedeljni Telegraf. Přineslo rozhovor s Charlesem Crawfordem, britským velvyslancem v Srbsku a Černé Hoře, který pro tento list prohlásil: “Žasnu, jak si zde můžete slibovat, že se zapojíte do evropské integrace, když mafiáni a váleční zločinci u vás stále velí ozbrojeným složkám.” Pár hodin poté dosud neznámý střelec z úkrytu ve vzdálenosti několik set metrů zavraždil srbského premiéra Zorana Djindjiče, nositele prozápadních demokratických změn a hybnou páku snahy o očistu srbské politické scény od kriminálních živlů. Nic nemohlo výstižněji potvrdit velvyslancovu skepsi a snad nic nemohlo být v tu chvíli pro Srbsko a celý Balkán horší zprávou než tato náhlá smrt.

V zemích na jihovýchodě Evropy se jen zřídkakdy objeví osobnosti Djindjičova formátu, to jest konsenzuální, vzdělaní, na tamní poměry nezkorumpovaní a členstvím v komunistické straně nepoznamenaní politici, kteří by se přesto dokázali prosadit i v tak šovinistickém močále plném lstivých a zlých aligátorů, jakým se za vlády Slobodana Miloševiče stal Bělehrad. Během 90. let, kdy se po celém západním Balkáně šířil válečný požár, si kdekdo na světě kladl teoretickou otázku, jestli je mezi bělehradskou opozicí vůbec někdo, kdo není nacionalista a dokázal by zemi řídit, pokud by Miloševiče nebylo.

Močál s aligátory

…