Ve vstupní hale pražského Paláce Akropolis se shlukují skupinky uvolněných Američanů. Cigaretový dým se mísí s vůní marihuany a zahaluje anglicky psanou prosbu, přilepenou na jednom ze sloupů: „Nekuřte prosím, jeden člen kapely má astma“. Nezúčastněně žvýkající teenageři po očku sledují holohlavou potetovanou dívku, oblečenou v růžovém latexu, která zkušeně pozoruje příchozí. Z každého jejího gesta je patrné, že jde o členku dnešního hvězdného týmu. Žižkovský bohém vleče na vodítku tři šarpeje najednou a tísněn davem bryndá napěněný Velvet po okolostojících. Nikdo neprotestuje: všichni si chtějí pohladit pivem nasáklá štěňata. Do zakouřeného světa přicházejí další a další Američané. Nadšeně zdraví sedící krajany. Vypadá to, že se všichni znají: spokojeně balí „jointy“, popíjejí pivo z plastových kelímků a v žebříčku konverzačních témat jednoznačně převládá očekávaný kulturní zážitek. Je pondělí 12. února, těsně před sedmou a v Akropoli se pomalu schyluje k vystoupení jedné z nejsledovanějších postav současné americké nezávislé scény, zpěvačky Ani DiFranco. Hvězdy, která svým posluchačům nabízí naději, že „svět se dá změnit, nevyhovující pravidla je dobré porušovat a za sny je potřeba jít“. Je beznadějně vyprodáno a už teď se nedá příliš dýchat.
Tak rychle, jak píšu
Toužebně očekávaná zpěvačka se narodila před třiceti lety v Buffalu ve státě New York. Už jako dítě propadla kouzlu buffalských barů. Víc než alkohol ji ale zaujali kočovní folkoví…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
