Dopisy

Ticho se stalo luxusním zbožím

Rád bych připojil několik svých postřehů k textu Zbyňka Petráčka Řev nad hlukem lokálu (Respekt č. 51/2001). S decibely v našich restauracích vedu soukromou válku už léta. Některé zkušenosti: Jenom málokdy je personál ochoten hudbu ztišit; vypnout nikdy. Svůj odpor zdůvodňuje většinou intersubjektivně - hudba se mu líbí a je přesvědčen, že o hostech platí totéž. Výjimečně objektivně (majitel to nařídil). Nebere se v úvahu nejenom fyzické a duševní zdraví návštěvníků, ale především zaměstnanců. Pobývat a pracovat v takto hlučném prostředí nemůže být bez následků: v principu je to totéž jako pobývat v prostředí zakouřeném. Mnohdy nejde o reprodukování hudby z nosičů, ale o vysílání některého ze soukromých radií. Jako by mělo radio s majitelem podniku exkluzivní smlouvu o zvyšování poslechovosti a tedy i reklamního účinku. To bohužel platí nejen o restauracích, ale i o některých obchodech a provozovnách služeb. Úroveň zvukové hladiny je obvykle nepřímo úměrná hladině cenové. Čím je zboží dražší, tím je hudba diskrétnější. Jinými slovy: za klid si musíme připlatit, ticho se stalo luxusním zbožím.

Petr Pavlovský, Praha

Škola je bohužel stále bojem, ne hrou

Článek Kvůli škole pitomý (Respekt č. 51/2001) vykreslil rodiče-občany obce Obříství jako hlupáky, kteří odmítají…