Řev nad hlukem lokálu

Jak se dočteme ve starších knihách, v Tibetu je prý takové ticho, že je slyšet i nad řevem vodopádů. Zlaté poměry! Z českých kaváren a hospod se dnes většinou ozývá takový řev reprodukované hudby, že pod ním zaniká i hluk lokálu. Že by se tam dalo klábosit či debatovat? Člověk musí vynaložit hodně námahy, aby našel lokál jen trochu akusticky snesitelný. A že by tam šlo například natočit interview na diktafon? To už vůbec. Nejde jen o české lokály. Po celém světě se šíří jev, proti kterému - zdá se - není obrany. Chceme-li si dát osobní či pracovní schůzku nebo jen potlachat ve veřejném lokálu, máme problémy: ve většině případů jeho prostor beze zbytku vyplňuje reprodukovaný kravál. A ptá se někdo z personálu hostů, zda si to přejí? Ani náhodou. Mimoděk se tak vtírají vzpomínky pamětníků. Vratislav Brabenec, saxofonista skupiny The Plastic People of the Universe, prý v 60. letech říkával, že hospoda je od slova Hospodin. Mělo to hlubokou logiku. Stejně jako s Hospodinem můžeme komunikovat i o těch nejintimnějších věcech, měla by být - a dříve také bývala - hospoda nástrojem komunikace, včetně té intimní. Jenže dnes se z hospod (a bohužel také z většiny kaváren) stávají nálevny. Pod hřmotem reprodukovaných decibelů se nedá komunikovat, leda tak lít do sebe sklenici za sklenicí. Je to promyšlený ekonomický tah hospodských a kavárníků? Nebo jenom projev lidské stádní blbosti? Jednoznačnou odpověď nelze dát.

Kultura mankurtů

Současný globální trend…