Skryté poklady lidstva

Poslední větou své knihy Kabinet sběratele dává jeden z nejvýznamnějších zjevů francouzské literatury konce tisíciletí Georges Perec čtenáři na vědomí, že se stal obětí mystifikace. Naznačuje, že knížka je vlastně podvrh, „stejně jako je podvrhem většina detailů z tohoto smyšleného příběhu, sepsaného jen a jen pro radost a také mrazivý záchvěv z předstírání“.Myšlenkou, že kniha je vlastně jen žertem spáchaným na nevinném čtenáři, se není třeba trápit. No a co? Existuje totiž něco jako mystérium podvrhu a geniálního padělatelství. Problém, který by měl být povýtce pouze problémem morálním, není tak zcela jednoduchý. Každý falšovatel, který vytvoří zcela nové, mistrovské dílo v duchu třeba takového Van Gogha, je tvůrcem nového geniálního díla. A skladatel, který složí píseň po vzoru Beatles, tedy melodickou, zpěvnou a svým způsobem dokonalou, je opět dalším skladatelem a nikoli pouze postavou ze zločinecké galerky stínového umění. Zná to každý, kdo se kdy pokoušel znázornit geniálního tvůrce a jeho dílo: problémem je vždycky právě citát z tohoto geniálního díla. Vymyslí jej pouze ten, kdo je rovněž neobyčejně talentovaný.

Láska k předmětu

Perec ve svém v Čechách čerstvě vydaném díle vymyslel celou jednu imaginativní sbírku obrazů. Uskutečnit takovou mystifikaci není jen věcí spisovatelovy fantazie, ale především erudice, znalostí a doslova lásky k předmětu díla. Perecův „kabinet“ není v tomto ohledu výjimkou, ale spíše pravidlem, neboť autor…