Dekáda Alberta Fujimoriho

Aktivní role armády v politickém dění Latinské Ameriky byla do počátku 90. let - až na výjimky - naprostou samozřejmostí. Uplynulé desetiletí bývá naopak nazýváno dekádou „redemokratizace“ regionu. Tento termín má však v latinskoamerické realitě řadu paralelních a někdy si dokonce protiřečících interpretací. Jedním z nejkřiklavějších příkladů takových paradoxů je bezpochyby uplynulé desetiletí vlády peruánského prezidenta Alberta Fujimoriho. Můžeme si to připomenout měsíc poté, co ohlásil svůj odchod z politického života (Respekt č. 40/2000).

Z outsidera caudillem

Černobílému hodnocení demokrat-nedemokrat se vymyká sama politická osobnost Alberta Fujimoriho. Ten nejprve dokázal svým vítězstvím v prezidentských volbách roku 1990, že zázraky se - alespoň na peruánské politické scéně - skutečně dějí. Jako univerzitní rektor, potomek japonských imigrantů do Peru a nezávislý kandidát bez vlastní strany byl proti svému někdejšímu soku, světoznámému spisovateli Mario Vargasi Llosovi, naprostým outsiderem. O dva roky později překvapil horlivý proponent demokracie Fujimori svérázným kouskem na její „obranu“, a to autogolpe, čili autopučem. Tento svůj počin, při němž za pomoci armády rozpustil Kongres a zrušil dosavadní ústavu, popsal jako "realistický tah, který pomůže upevnit peruánskou demokracii: zlepšit boj proti teroristům, učinit přítrž soudní korupci a zavést neoliberální ekonomické…