Nevěřím tomu, že se vypařily

Texty, které vydal vlastním nákladem pětašedesátiletý Armin Frey (umělecký pseudonym) ve třech tlustých svazcích pod názvem Veselý racionalista, obnášejí kolem tří tisíc strojopisných normostran, jde tedy o dílo neobyčejného rozsahu. Vzniklo z valné části v posledních deseti letech a tvoří je krátké komentáře, úvahy, postřehy a historky ze života, jež autor v podtitulech prvního svazku označuje jako „psychické exkrementy schizoidního grafomana aneb zpověď duševního exhibicionisty neboli kam až může klesnout deklasovaný protisocialistický živel, případně i anetický psychopat“. V dalších svazcích už tato maska chybí, pisatel spíš zdůrazňuje podnětnost svých životních zkušeností, ve čtenáři však paradoxně sílí pocit, že na charakteristikách, jimiž své dílo uvedl, přece jen něco bylo.Grafoman se navenek podobá člověku, který si nedokáže ohlídat, aby mu prstíky každou chvíli nezajely do nosních dutin. Také se do sebe noří s nutkáním vydloubnout vše, co je dusivé, a psaním uvolnit různé vnitřní ucpávky a přetlaky. Jenže lidská duše je nevyzpytatelnější než horní cesty dýchací a na papíře se mohou objevit opravdu pozoruhodné texty. Frey zřejmě grafomanem je i není. Má dar jízlivé výřečnosti, je zjevně chytrý a vzdělaný, umí psát docela zábavně a leckdy má i o čem. Zajímavé jsou i jeho osudy. Vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK, po roce 1957 na ní působil jako chemik, v roce 1968 se stal předsedou pražského výboru KAN, za normalizace byl vyhozen a zažil blázinec i…