Jugoslávská armáda, špioni a humanitární pomoc

Květen 1999, osm kamionů obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni se protahuje tunely a soutěskami z jednoho kance Černé Hory na druhý Vezou cukr, dětskou stravu, matrace, přikrývky pra tisíce albánských vyhnanců z Kosova do dvou pohraničních městeček. V Rožajích se tísní hlavně v nepoužívaných továrních halách nebo pod jednoduchými stany, v Plavu měli více štěstí: pro všechny se podařilo najít ubytování v domech. Probděli jsme skoro celou noc, máme za sebou osmihodinový výslech kontrarozvědkou jugoslávské armády Příčina byla jednoduchá: sklad černohorského Červeného kříže stojí v těsném sousedství podgorického letiště, jež je strategickým cílem letounů NATO. Fotoaparát přes ramena jednoho z nás byl okamžitým důvodem k zatčení a kompletnímu filcuňku; každá nalezená drobnost (mapa, čísi telefonní číslo) nám jen přitěžovala. Až k ránu se vyslýchající přiklonili k názoru, že nejsme špioni, na cestu nám přidali hromadu poučení o tom, že Jugoslávie v Kosovu postupuje tak, jak by v podobné situaci postupoval kterýkoli jiný stát, nebo abychom se podívali, co Američané provádějí s Indiány a černochy, a přitom chtějí vyvážet demokracii. Rožaje. Čistě muslimské město. Na křižovatce u vjezdu do města stojí několik samopalníků v černých uniformách. Speciální Milova policie, cvičená jako armáda. Jsou to profíci, nelelkují, nebaví se mezi sebou, každý upřeně sleduje svůj sektor. Všude po městě, jehož obyvatelstvo se příchodem Kosovanů zdvojnásobilo, patrolují černohorští policisté…