Bombardování Jugoslávie dávno ustalo, vyhnaní Albánci se již většinou vrátili domů, pomalu probíhá etnická čistka Srbů (menší, protože Srbů je méně), britský aristokrat Jackson učí lídra UČK Hašima Thaciho hovořit k novinářům, Kosovo se pomalu mění v etnicky čistý protektorát NATO pod patronací OSN a v Sarajevu proběhl summit věnovaný obnově Balkánu. Vzrušené debaty mezi naší levicí (fandíme Srbům, ať už jejich stát žehná masovým vraždám, či se jich sám dopouští) a pravicí (fandíme Američanům, ti se přece nemohou mýlit a vše, co konají, konají pro dobro a blaho světa) pomalu opadají a přichází čas pro rekapitulaci. Obdobná debata samozřejmě probíhala a probíhá i v Americe samé: je zajímavé, že tam je to levice, kdo převážně podporuje svého prezidenta, zatímco pravice a pravicový tisk je, co se týká přínosu celé akce pro americké zájmy, značně zdrženlivý. Zkusme nyní odhlédnout od fandění a podívejme se, co celé období po krachu dohody z Rambouillet přineslo.
Pevný spojenec Ruska
Ukázalo se, že bojovat „proti režimu, nikoliv proti Srbům“ v zásadě nelze. Miloševičův režim stojí na státní správě a mocenských i ekonomických strukturách komunistické Jugoslávie. Jiné prostě nejsou k dispozici. O ně se bude opírat i jakákoliv další vláda. Ta bude stejně či ještě více nacionalistická než vláda stávající, protože skutečná, prozápadně orientovaná opozice ztratila podporu. To znamená, že v historicky dohledné době bude Srbsko jedinou zemí bývalého…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu