Jsou dvě hodiny ráno. Prší a linkový autobus Kuča - Guldža opatrně sjíždí z hřebene Ťan-šanu dolů do údolí. Náhle zastaví, v nažloutlém světle se rozletí vrzající dveře a dovnitř vtrhnou dva čínští vojáci v nepromokavých pláštích se samopaly přes rameno. Ohmatávají kapsy každého cestujícího a jednoho po druhém je kopanci a hlavněmi samopalů vyhánějí ven do deště. Rozespalí Ujguři se nebrání a útrpně snášejí všechny rány a nadávky. Někteří jsou venku zařazeni do malého hloučku, jiní odesláni na prohlídku do nedaleké strážní budky. Za malou chvíli i po mně sahá cvičená čínská ruka. Jakmile narazí na podezřelý obsah kapes vesty, natáhne samopal a vrazí mi hlaveň mezi žebra. Opouštím autobus a venku je mé tělo předáno pod kontrolu jiné hlavni. Nenapadá mne nic jiného než dát ruce nad hlavu. Jsem předveden na strážnici, kde již stojí několik Ujgurů se svěšenými hlavami. Po chvíli komunikace mi je naznačeno, že vše je v nejlepším pořádku, že vojáci hledají jen zbraně, které se mohou ukrývat v každé „špinavé“ ujgurské kapse. Jsme totiž v Sin-ťiangu, což v překladu znamená „nové pohraničí“, a neustálé napětí mezi Ujgury a Číňany často přeroste v nějaký ozbrojený konflikt. Vojensky však mají Číňané oblast pevně pod kontrolou, nyní jim zbývá pouze „zpevnit cement“, a završit tak tisícileté snahy Číny o ovládnutí tohoto prostoru.
Cesta k asimilaci
Po staletém zápase o ovládnutí oáz na Hedvábné stezce se až čínské komunistické vládě podařilo - po vojenském…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
