Dopisy

Uvízlá „španělská kost”

Jistě je „v pořádku“, chce-li Vít Urban v článku Španělská kost v českých ústech (Respekt č. 21/99) „odmytologizovat“ španělskou občanskou válku tím, že „odmytologizuje“ Franka. Není však „v pořádku“, pokouší-li se o to tvrzením, že Franco nebyl „fašista“. Nebyl fašista, jako jím nebyl Hitler. Jeho režim byl „jen“ autoritářským, totalitním režimem, jako třeba Pinochetův. „Ospravedlnit“ Franka je jako „ospravedlnit“ Pinocheta. Troufám si dokonce tvrdit, že všechny „důkazy“ o „rétorice a projektech“ a o chování republikánů (Madariaga přehání, píše-li, že „katolická církev nemohla vykonávat obvyklé náboženské úkony“) blednou ne před frankistickou „rétorikou a projekty“ (ačkoliv citovat výroky generála Queipo de Llana by bylo rovněž poučné), nýbrž před Frankovým výkonem moci. „Paradoxem dějin“ není, že „cestu k dnešní skutečné modernizaci nezapočaly republikánské elity“, paradoxem je, že ji započal tradicionalistický režim modernizaci nijak nakloněný. Kde by chtěl Urban najít „republikánské elity“ ve 40. a 50. letech, když je Franco buď vyvraždil, nebo vyhnal do exilu? V tom smyslu uvízla „španělská kost“ v ústech českého hispanisty. Nakonec poznámka obecnější. Nic proti odmytologizovávání ve prospěch historické „pravdy“. Ale ospravedlňovat - v demokracii - autoritářské povstalce proti demokratickým vládám (námitka, že chilská a španělská republika…