V předvečer globálního světového střetu mezi demokracií a dvojí totalitou - holocaustem a gulagem, respektive socialismem v podobě národní (nacistické) a internacionální (marxisticko-komunistické) - došlo k zásadnímu tříbení duchů v republikánském Španělsku, kde v únoru 1936 zvítězila Lidová fronta a v červenci téhož roku proti ní vystoupila armáda vedená generálem Frankem. Občanská válka, která trvala bezmála tři roky, skončila vítězstvím frankistů. Mír vyhlásil generál na jaře před šedesáti lety.Historicko-politická hodnocení těchto událostí dodnes vyvolávají celou řadu emotivních či ideologických vášní. Už od třicátých let nás obchází pověstné strašidlo fašismu, proměněné v axiomatickou nadávku, o jejíž oprávněnosti se ve slušné společnosti nediskutuje. I když by se mělo přihlížet k různorodým objektivním okolnostem, je pojem fašismus obtížen podivně vágní obecnou symboličností. Britský politolog Noel O'Sullivan v knize Fašismus (CDK, Brno 1995) například shledává počátky politického aktivismu fašistického ražení již v některých osvícenských tradicích 18. století a v následných „inženýrských“ pokusech o společenskou přestavbu. Nedávná francouzsko-německá diskuse historiků Francoise Fureta a Ernsta Nolteho (viz např. revue Střední Evropa 78–79/1998) ukazuje, že problém přesné definice totalitních režimů je stále aktuální a vzhledem k množícím se holisticko-totalitním pokušením bude možná časem ještě aktuálnější.
Železný vzor
Ponechme však…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
