Na počátku dalších bojů

Výrazným poměrem 123:71 vyslovila Poslanecká sněmovna minulou středu důvěru vládě Josefa Tošovského. Stalo se tak přesně dva měsíce poté, co lidovci vystoupili z koalice, což způsobilo o dva dny později demisi Klausova kabinetu. Události uplynulých dvou měsíců byly předznamenáním nové politické éry: došlo k přeskupení politických sil, vzniku nových stran a vytvoření jiné parlamentní většiny. Stojíme tedy na prahu další kapitoly demokratické historie.

Rozklad občanské pravice

Nejnápadnějším rysem minulých týdnů byl nezadržitelný rozklad české pravice, který se projevuje už tím, že v Poslanecké sněmovně vznikly přes noc dvě pravicové strany - Unie svobody a Strana konzervativní smlouvy. Neplatí ale teze Václava Klause, že jde pouze o přeskupování sil na pravici. Pohled na volební preference i postoje jejích vůdců napovídají, že jde o postupný rozklad a marginalizaci pravice, která zřejmě jen tak neskončí. Až předpokládaný volební neúspěch může přinést změnu. Tehdy začnou pravicoví politici hledat nová východiska, přehodnocovat dosavadní programy, a především se vytvoří prostor pro nástup nových politických elit.

Co stálo na počátku úpadku pravice? Nezdařený puč 28. listopadu 1997 byl pouze momentem, který urychlil dlouhodobější procesy. Zhoršení některých hospodářských ukazatelů a postupný pokles volebních preferencí jen krizi oznamovaly. Skutečnou příčinou byla ztráta reformní iniciativy, únava a neschopnost reagovat na nové společenské pohyby. Nakonec se část koaličních politiků rozhodla zbavit Václava Klause. Neprůhledné financování ODS bylo označeno za hlavní příčinu, přestože skutečným důvodem bylo opadnutí transformačního tempa. To ovšem „pučisté“ nemohli použít jako argument, protože se na tomto stavu sami podepsali, a mnozí ještě výraznějším způsobem než Václav Klaus. A tak pod heslem o novém politickém stylu a financování stran zahájili nevěrohodný pokus o obrodu pravicové politiky, který skončil v troskách. Dva měsíce poté můžeme říct, že občanské strany záhy přijdou o moc a nastoupí polskou cestu pomalé obnovy.

Skrytá koalice

Výsledkem politických zápasů uplynulých týdnů je vytvoření nové parlamentní většiny. O experimentech s ústavou při vzniku a sestavování nové vlády bylo napsáno snad všechno. Bouřlivá jednání o vyslovení důvěry jaksi překryla hlavní skutečnost: na pět měsíců se tu vytvořila skrytá velká koalice, která zřejmě bude předstupněm vlády levice po volbách 1998. V parlamentní demokracii vládne ten, kdo rozhoduje o rozpočtu a má většinu v parlamentu. Josef Tošovský nemá ani jedno: zdědil strukturu státních příjmů a výdajů od vlády minulé a současně se opírá o nejistou podporu sociálních demokratů. Už z tohoto důvodu nemá smysl si jeho vládu idealizovat. Rychlejší reformní tempo nastolit nemůže a rehabilitace pravicové politiky tak zůstává nesplněným snem. Smysl Tošovského vlády se omezil na jediné: dovést tuto zemi slušným způsobem k předčasným volbám. To sice není v této rozbouřené chvíli zrovna málo, počáteční ctižádost ale byla přece jenom vyšší. Část českých politiků a veřejnosti už zřejmě brzy přijde o zbytky iluzí, že lze úspěšně vládnout bez jasných politických dohod a výrazné podpory v Poslanecké sněmovně.

Hrad versus strany

Během krize se neformálně ustavila politická skupina Hradu, ne nepodobná někdejší Masarykově „neviditelné straně“, tedy uskupení vlivných politiků a intelektuálů z různých politických stran, kteří formovali politický život první republiky. Česká ústava dává prezidentovi volnější prostor spíše při utváření zahraniční politiky státu, Václav Havel se však nikdy nevzdal ambicí významně ovlivňovat i domácí poměry. Naposled to potvrdil jeho mluvčí Ladislav Špaček, když se minulý čtvrtek zmínil o záměru prezidenta vstoupit aktivněji do vnitropolitického dění. Dost možná, že tyto záměry souvisejí s novou Havlovou pozicí: z ústavy není nikomu odpovědný, a protože jde o jeho poslední volební období, nemusí ani taktizovat. Jaký ohlas mohou mít prezidentské iniciativy, jsme se mohli přesvědčit po Havlově výroku, že jestli nebude dána důvěra kabinetu Tošovského, mohou se jednání o nové vládě táhnout týdny a strany si mohou o červnovém termínu nechat jen zdát. Zatímco Miloš Zeman ještě v Rudolfinu nadšeně tleskal prezidentovým výpadům vůči stranám, o měsíc později už byl rezervovanější a našel dokonce společnou řeč s odvěkým rivalem Klausem. Nový konflikt následujících měsíců a let proto může mít také podobu Hrad versus politické strany.

Ústavní tvář

Viditelné příznaky politické krize jsou sice zažehnány, ale zbyla nepříjemná pachuť ze způsobů, kterých bylo občas použito. Demokracie nejsou jen nekonečné pohyby uvnitř stran a v parlamentech, ale hlavně dodržování pravidel obsažených v ústavě. Bohužel jsme příliš často slyšeli označovat některé ústavní postupy za „šaškovské divadlo“ (Josef Janeček z KDU-ČSL), příliš jsme byli svědky pozitivistického přístupu k ústavě jako dokumentu, který lze účelově měnit, příliš často byla zpochybňována parlamentní hlasování (třeba při volbě prezidenta). Otcové ústavy možná přecenili právní kulturu českých politiků, když předpokládali, že stačí vytvořit základní zákon státu jako stručný text, z jehož ducha budou politici vycházet a vytvářet tak nepsané zvyklosti. Jestliže ale po pěti letech od přijetí ústavy vážně diskutujeme, zda prezident má, nebo nemá automaticky pověřit sestavením nové vlády předsedu vítězné politické strany, pak je zřejmé i to, že stojíme na počátku dalších bojů o tvář české demokracie.

Autor je spolupracovníkem Respektu.