Asimilovaná lež

Čím víc se o případu majora Zemana psalo (např. Respekt č. 34), tím bylo zřejmější, jak toto otevření Pandořiny skříňky nakonec dopadne: pokusem o jakýsi kompromis, připomínající poučku o nažraném vlku a neporušené koze. Seriál se promítne, ovšem ani demokracii sloužící veřejnoprávní televize o svou čest nepřijde, neboť prý vyrobí ke každému dílu jakési výchovné dovětky, které se mají jmenovat „jak to bylo ve skutečnosti“, což už samo o sobě vzbuzuje rozpaky. Dojde tak k dialektické negaci negace, z které se zrodí nová syntéza: „Poučení z Majora Zemana“. Efekt to přinese jistě nejen osvětový, ale i sociální, neboť má-li se natočit třicet nových dokumentů, je to už pořádný „projekt“, který nepochybně poskytne řadu nových pracovních příležitostí, zakázek, profesním slangem řečeno: kšeftů. Major Zeman tak, věren své filantropické povaze, bude rozdávat dobrodiní a živobytí i po dvaceti letech. A bylo by pak už nelogické, kdyby seriál zůstal torzem trčícím v půli sedmdesátých let, tedy kdyby se k němu nenatočilo dalších dvacet příběhů. Lze si je představit: poučeně by předvedly majorovu cestu osmdesátými lety, estébáckou perestrojkou, přípravou akcí „Klín“ a „Norbert“ a pak, po listopadovém převratu (tady by hrál důležitou roli Zemanův syn Zifčák-Růžička), by major, postavený mimo službu, prošel krátkou potupnou peripetií, ale už vzápětí by se z něj stal úspěšný podnikatel s výhodnými kontakty na…