Slast s majorem

Deník MF Dnes zahájil přednedávnem velkou letní diskusi, zda vysílat seriál Třicet případů majora Zemana, či ne. Odpověď je prostá: nevysílat, protože se stejně vysílat dříve nebo později bude. Jednou z podstatných vlastností televizního a vůbec masového média je fakt, že se nakonec všechno někde odvysílá, protože se vždycky najde někdo, kdo se na to bude chtít dívat. Záběry umírající princezny Diany se prý neměly nikde objevit, magnáti i paparazziové dávali své čestné slovo. A výsledek? Už za pár dní krev na šatech princezny viděl každý, kdo chtěl. Kdo by tedy mohl zabránit znovuobjevení seriálu, když v něm navíc hrají skoro všichni čeští televizní a oblíbení herci produktivního věku, mnozí z nich s ním prožili nejlepší léta svého života a dali do něj všechen svůj um a talent? Vždyť to pro ně musí být, jako by byli zaživa pohřbeni, a navíc jsou ochuzováni o tantiémy. Jediný, kdo nakonec bude asi muset majora Zemana na svém kanálu oželet, je Vladimír Železný, který teď už možná svého morálně kompenzačního postoje lituje. Major Zeman má pevné místo v české (a asi i ve slovenské) kolektivní psychologii. Antičtí Řekové měli Homéra a oidipovský komplex, Němci mají Soumrak bohů a holocaust, Rusové gulag a Dostojevského - a my máme majora Zemana a Poučení z krizového vývoje. Příběhy spravedlivého estébáka představují náš „tajemný předmět touhy“, jsou naší infantilní fází slasti, která nám byla pozdějšími ději - svobodou a kapitalistickou cenzurou - odejmuta, ale nevědomý,…