Určité rozpaky vyvolává v poslední době vláda premiéra Josefa Tošovského. Kde se vzal ten pocit, že s ní není něco v pořádku? Důvody jsou tři: způsob jmenování premiéra, způsob sestavování vlády a naděje, které koncem roku vzbudila.
Nejdřív lidé, potom program
Na rozšířeném hodnocení nové vlády jako „ne až tak úplně legitimní“ má hlavní podíl prezident Václav Havel. V souladu s ustálenými ústavními konvencemi to měl po demisi Klausovy vlády alespoň zkusit a pověřit vedením rozhovorů o sestavení nového kabinetu představitele druhé nejsilnější parlamentní strany. Až po vyčerpání politických alternativ se pak měl obrátit na nadstranickou autoritu. Tak to ostatně prezidentovi navrhoval i sám Tošovský, který cítil, že jedině po nezdaru s premiérem-politikem může jakýkoli nadstranický premiér získat potřebnou legitimitu a vážnost. Prezident republiky ale zřejmě podlehl vzrušené atmosféře, místo vžitých postupů interpretoval ústavu svým způsobem a jmenoval Josefa Tošovského rovnou. Tím získal bývalý guvernér centrální banky statut člověka, který přišel na scénu nikoli jako poslední možnost po vyčerpání všech politických kroků, ale jako někdo, kdo se stal posledním článkem „spiknutí“.
Podle dalších nepsaných ústavních konvencí má prezident nejprve pověřit příslušného politika vedením rozhovorů o sestavení nového kabinetu, ten ho po krátké době seznámí se svým záměrem, personálním složením své vlády a s podporou dolní komory. Teprve potom ho…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
