Macurův antibiedermaier

Historický román je v současné české literatuře spíše raritou, za což nemohou ani tak dějiny, jako spíš stav dnešního „spisovatelství“. Historická próza - nejde-li o beletrizaci učebnic typu bestsellerů Ludmily Vaňkové - je věru obzvláště obtížný a nevděčný žánr, který vyžaduje nejen studium a důvěrnou znalost pramenů a reálií, ale také jisté sebezapření autorského „já“, jehož nafouklá přítomnost se stala v české próze poslední doby téměř normou. Taková kázeň však může spisovatele také v lecčems odměnit: historické kulisy mu paradoxně mohou nabídnout svobodnější a rafinovanější prostor k volné fabulaci, ke hře možností, kombinací a hypotéz, k domýšlení kontur dějů a dotváření siluet postav. Nutnost dodržovat pravidla a respektovat fakta přitom nijak nebrání možnosti stavět je do nečekaných souvislostí, nabízet vedle nich apokryfní verze a tak souzvukem historicky „daného“ a autorem „domyšleného“ minulost oživovat, vdechnout jí nový život a otevřít ji směrem k přítomnosti.

Historická témata se proto ze současné světové prózy nevytratila: naopak „postmoderní“ formy vyprávění poskytly novou příležitost, jak dějiny aktualizovat a vtáhnout je do intimity člověka naší doby. Romány například Johna Fowlese, Juliana Barnese, Michela Tourniera, díla řady latinskoamerických spisovatelů a samozřejmě Umberta Eca jsou toho důkazem. Hledáme-li obdobné přístupy v Čechách, pak moc příkladů nemáme, ovšem jeden, zato výrazný, přece. Je jím vznikající volná tetralogie historických…