Není jistě náhoda, že v souvislosti s iráckou krizí se náhle projasnilo husté ovzduší, panující od jara mezi Íránem a Evropskou unií (EU). Před dvěma týdny přivítali na teheránském letišti po více než půl roce íránští představitelé uctivě velvyslance EU, zatímco američtí inspektoři OSN museli potupně opustit Irák nepohodlnou pouštní cestou. S politikou izolace nebezpečných režimů prosazovanou Američany to jde zkrátka od deseti k pěti, a to za velkého přispění jejich evropských partnerů.
Mykonos skončil
„Případ Mykonos“, v němž berlínský soud v dubnu při vynášení rozsudku nad vrahy čtyř íránských Kurdů přímo obvinil nejvyšší teheránské představitele ze státního teroru (viz Respekt č. 16 a 17/97), přinutil politiky zemí EU k jasnému kroku proti ĺránu, byť šlo jen o odvolání velvyslanců z Teheránu. Avšak podobně jako první vážná roztržka, „rozsudek smrti“ nad britským spisovatelem Salmanem Rushdiem v roce 1989, i kauza Mykonos rychle končí ve vzduchoprázdnu. Už v květnu spolková prokuratura oznámila, že zastavuje vyšetřování zodpovědnosti íránských činitelů za vraždu čtyř Kurdů v berlínské restauraci Mykonos 17. září 1992. Vzápětí se také země EU shodly na tom, že by se jejich velvyslanci mohli opět vrátit. Jen oficiální podivná podmínka ĺránu, že německý ambasador se musí vrátit až jako…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu