Zasekaná cesta pustým lesem

Hodnotit první celovečerní hraný film dokumentaristy Ivana Vojnára (1942) Cesta pustým lesem podle námětu Ivana Arsenjeva - při všech sympatiích k volbě tématu, realizační náročnosti i uměleckým, antikomerčním ambicím - je pro kritika těžko rozlousknutelný oříšek. Pokud ovšem nechce film brutálně rozdrtit louskáčkem, jak to bez okolků učinili někteří recenzenti.

Nadvláda obrazů

Od prvních záběrů nasazuje tento film nadměrnou délkou záběrů zpomalené tempo i rytmus, aniž dbá na dramatická pravidla nebo tradiční řád epického vyprávění. Koncepce filmu, přednostně soustředěná k vizuálnímu vyjadřování, sází na sílu obrazu, který však vzdor estetické a emocionální hodnotě není všemocný. Toho si tvůrci museli být bezpochyby vědomi, zvláště když uvažovali o pojetí filmu jako metafory cesty. Tyto putovní či běžecké záběry postav krajinou jsou však až příliš doslovnou nápovědí o metaforickém přesahu. Přitom motiv cesty většinou neopouští přízemní, reálnou dimenzi a volá po zodpovězení otázky, proč se ve filmu vlastně tolik chodí po lesních stezkách, běhá po kopcích a brodí se sněhem. Fyzickým pohybem herci vytyčují trasy cest, avšak strnulé vnitřní téma nerozhýbou, ani je nepovznesou do podobenství.

Obraz ve Vojnárově filmu je umělecky mocným, ale i problematickým výrazovým principem. Sledování tohoto filmu by se dalo přirovnat k poklidnému listování albem starých zažloutlých fotografií, zachycujících útržky ze života v zapadlé vísce v Pošumaví v…