Mistři pěvci z provincie

Málokterý umělecký žánr vzbuzuje tak protikladné reakce jako opera: pro někoho zbytečná, muzeální a snobská záležitost, pro jiného živoucí, stále se vyvíjející, emocemi nabité umění, v němž se mohou střetávat tvůrčí ideje stejně jako ve filmu či výtvarném umění. Bohužel málokterý umělecký žánr se u nás v posledních letech propadl tak hluboko jako opera. Holdování průměru, problematická pěvecká výuka, postupný odchod „staré gardy“ opery Národního divadla (nejen pěvecké, ale i dirigentské a režisérské), nedostatek kontaktů a srovnání se světem, to vše se podepsalo na současném stavu opery.

Noblesa něco stojí

Nemá smysl namlouvat si cokoli jiného: v evropském operním životě Praha neznamená víc než obyčejnou provincii. O pozici předních operních domů v Mnichově, Vídni, Berlíně, Paříži, jejichž premiéry jsou událostí, o nichž referuje mezinárodní odborný tisk na několika stranách, může Praha jen snít.Svízelná ekonomická situace, daná do značné míry kurzem koruny, jakož i nedokonalá legislativa jsou důležitou, i když ne jedinou příčinou tohoto stavu. Zatímco rozpočty srovnatelných evropských divadel jdou v přepočtu do stamilionů korun (Bavorská státní opera v Mnichově disponuje dokonce přibližně dvěma miliardami korun), pražské scény se musí spokojit s několika málo desítkami milionů korun. Při dostatku financí by nebylo nic jednoduššího než se zapojit do mezinárodního obchodu se špičkovými umělci, a uzavřít smlouvy s vynikajícími zahraničními pěvci,…