Církev sobě
Otázka, jak financovat církve, se na první pohled zdá být otázkou technickou, případně politickou. Představitelé církví vyjádřili nedávno nesouhlas s vládní myšlenkou tzv. církevních bonů a požadovali daňové asignace.
Otázka, jak financovat církve, se na první pohled zdá být otázkou technickou, případně politickou. Představitelé církví vyjádřili nedávno nesouhlas s vládní myšlenkou tzv. církevních bonů a požadovali daňové asignace. Jejich postoj a koneckonců i většina komentářů zakrývá to nejpodstatnější: že jde o vnitřní problém církví samotných, respektive věřících. Nejvíce to platí pro církev katolickou. Když kardinál Vlk obhajoval daňové asignace, vyjádřil se v tom smyslu, že by pro církev byly výhodnější, protože by umožňovaly přispívat i sympatizantům, kteří jinak do kostela nechodí. Tedy jinak řečeno: jsme pro takový systém financování, který by církvi přinesl nejvíce peněz, a nikoli pro takový, který by byl nejčestnější a který by vyjevil pravdu o praktickém významu a síle církve jak v životě společnosti, tak jednotlivců. Kámen úrazu totiž spočívá v neochotě přiznat si cosi elementárního, že totiž provoz církve by měli financovat věřící a nikoli stát nebo daňoví poplatníci.
Katolíci a desátek
Dnešní situace - nahlíženo zevnitř církve - je ostudná a nepřijatelná ve dvou ohledech. Jednak se církev de facto nechává vydržovat od ateistů, jednak je propojená se státem, a tedy na něm závislá. Ani církevní bony, ani daňové asignace by na této situaci nic zásadního nezměnily, pouze by ji učinily méně zjevnou. V prvním případě by si lidé kupovali na farách tzv. bony, to jest potvrzení o zaplacení určité částky, a na jejich základě by si pak na konci roku mohli…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu