Tajuplná vražda

Devatenáctiletá Anežka Hrůzová byla bestiálně zavražděna před velikonocemi roku 1899 v lesíku mezi moravským městečkem Polná, kam se chodívala učit šít, a vískou Věžnička, kde s matkou a bratrem bydlela. Vrah jí rozbil hlavu kamenem, přiškrtil ji šňůrou, strhal z ní oblečení a nakonec ji podřízl. To už byla zřejmě mrtvá, a z rány proto nevyteklo příliš krve. Vražda oživila středověkou pověru, že Židé při obřadech svátku Pesach, který je časově blízký velikonocím, užívají krev nevinných křesťanských panen. Lid okamžitě usoudil, že jde o rituální vraždu. Od úst k ústům šlo také jméno vraha. Z 250 Židů, kteří tehdy žili v Polné, vybral lidový instinkt toho nejnicotnějšího - dvaadvacetiletého Leopolda Hilsnera, který se nechal živit chudou matkou a občas vyrazil do okolí za žebrotou. Ačkoli leccos ukazovalo na jiné pachatele (například na Anežčina lakotného bratra), policie se v souladu s veřejným míněním soustředila na jedinou stopu. Zatkla Hilsnera. Antisemitský tisk vyvolal mohutnou kampaň o zločinech Židů a soud v Kutné Hoře, vycházeje z hypotézy, že motivy vraždy byly rituální, odsoudil obviněného k smrti. Civilizovaná evropská mocnost tak na konci století, v němž vrcholil civilizační optimismus, oficiálně vyjevila své přesvědčení, že část jejích občanů z náboženských důvodů podřezává jiné. Rozumnější hlasy se ozvaly jen ojediněle. Proti pověře vystupoval nejbojovněji T. G. Masaryk, který podnítil revizi procesu. Soud v Písku sice potvrdil rozsudek smrti, ale o rituálních motivech se nezmiňoval, což Masaryk považoval za úspěch. Císař František Josef I. navíc cestou milosti změnil Hilsnerův trest na doživotí. Lokální zločin mezitím přerostl v mezinárodní aféru, v níž se ostře vyhranily klerikálně konzervativní a nacionální postoje proti liberálním a demokratickým. Případ prostoduché křesťanské švadlenky a přihlouplého židovského smolaře se tak přiřadil k předzvěstem konfliktu, který v nadcházejícím století vedl ke dvěma světovým válkám.

Kořeny nenávisti

Z protokolů polenských procesů plyne jediná jistota: že byly vedeny přinejmenším chybně. Vražda zůstává nevysvětlena - i proto dodnes láká historiky. Poslední velkou, bezmála šestisetstránkovou monografii o ní vydalo loni nakladatelství Sefer pod názvem Tajuplná vražda. Známý masarykovský badatel Jiří Kovtun, žijící od roku 1948 v USA, k ní čerpal podklady z fondů amerických knihoven a po roce 1989 i z domácích archivů. Událost pojal v celoevropských souvislostech, detailně vylíčil vyšetřování zločinu i oba procesy a vedle zasvěcených masarykovských kapitol podal také výrazný obraz dobového českého antisemitismu - na jeho masivnost v době hilsneriády se u nás rádo pozapomínalo. Český antisemitismus není v knize omlouván, pouze vysvětlován a hlavně demonstrován. Jiří Kovtun klidně a podrobně líčí jednání rozmanitých osob i osobností, od těch marginálních, které by byly bez účasti v aféře dávno zapomenuty, po významné historické postavy. Vedle promluv parlamentních řečníků cituje i výroky drobných živnostníků ze soudních protokolů. Srovnáme-li zaostalý svět maloměsta s rakouským parlamentem, kde se vražda stala vítanou příležitostí k ohřívání polívčiček a vyřizování účtů, vyjdou nám i ti nejzlovolnější venkovští aktéři sympatičtěji než politická elita monarchie. Ta totiž lidovou xenofobii cíleně zneužívala. Rakouští konzervativci viděli v Židech významného nositele liberalismu, který jejich výsady ohrožoval zvláště v osmdesátých letech - před sebevraždou liberálního následníka trůnu Rudolfa v roce 1889. Ještě tvrdší protižidovský kurz nasadili populisté v čele se starostou Vídně Karlem Luegerem, aby se zavděčili drobným voličům, zneklidněným židovskou konkurencí v obchodu a živnostech. To také patřilo k hlavním podnětům českého antisemitismu, ale Češi byli navíc rozvášněni bojem za jazykovou rovnoprávnost. V roce 1897 utrpěli citelnou porážku - rakouský premiér Badeni, který jejich návrhy prosazoval, musel na nátlak Němců odstoupit. Hromosvodem národního hněvu se pak jako obvykle stali Židé, jimž byla vyčítána příchylnost k německé kultuře. V době hilsneriády získal díky svým antisemitským výlevům nehynoucí popularitu právní zástupce Anežčiných pozůstalých a hlavní zastánce legendy o rituální vraždě dr. Karel Baxa, který později v letech 1919–1937 zastával funkci pražského primátora.

Terč nenávisti

Chudák Hilsner se stal jako terč antisemitismu zřetelnou figurkou na střelnici - byl vystaven ranám ze všech stran. Ani Masaryk se ho nezastal: považoval jej za ničemu a opakovaně prohlašoval, že mu nejde ani o něj, ani o Židy, ale jen o český národ, který by neměl podléhat středověké pověře. Přísný Masaryk skutečně nemohl chovat k slabošskému hejskovi z Polné sympatie. Šlo mu o ideu. S obdivuhodnou pevností čelil celonárodnímu běsnění „vlastenců“, kteří jej obviňovali, že se s Židy spřáhl za peníze, a Hilsnerovi pomohl určitě víc, než jeho obhájce Zdenko Auředníček. Ten však zase jako jediný z českých aktérů viděl v obžalovaném především člověka a snažil se zabránit jeho tragédii. Byl za to také vyobcován z národa a musel si po procesech založit novou advokátní praxi ve Vídni.Policejní a soudní protokoly, které patří k základním pramenům Kovtunovy knihy, pomohly autorovy překonat obvyklý optický klam historiografie. Jeho obraz dobového myšlení nevychází jen ze svědectví profesionálních mluvčích doby - novinářů, politiků, intelektuálů apod., ale i z výroků naprosto bezvýznamných jedinců. Vyšetřovatelé, kteří podrobně zaznamenali jejich alibi, bezděčně konzervovali útržky dávno uplynulého soukromého času a umožnili tak historikovi evokovat v ostrém průhledu dějinnou každodennost. V tomto smyslu je nejsugestivnější postavou Hilsner, žalostný muž bez vlastností z polenského ghetta. Autor se snaží vystopovat jeho drobná gesta, zpřítomnit jeho dikci a vzhled, zachytit jeho prazvláštní neurčitost. V dějinách, zalidněných velikány, je totiž docela všední člověk vzácností; věda o něm ví leda ze statistik. Hilsner, jehož obyčejnost je skoro absolutní, se náhle jeví jako nesmírně pozoruhodná postava: je zosobněnou absurditou, cizincem, který je na rozdíl od Camusova hrdiny zbaven hloubek existenciálního pocitu (respektive je nedokáže artikulovat), a proto zůstává zakletý do povrchnosti znaku, ovšem vrcholně tragického.

Smíření

Právě v Polné, kde český antisemitismus před necelým stoletím kulminoval, má dnes Kovtunova kniha mimořádný odbyt. Také sál zdejšího zámku, kde se v úterý 4. dubna konala beseda s autorem, byl plný místních občanů, mezi nimiž seděli možná i potomci těch, kteří kdysi křivými svědectvími štvali Hilsnera do oprátky. Na besedě líčili pamětníci první republiky soužití s židovskými spoluobčany přímo idylicky. „Měla jsem mezi Židovkami výborné kamarádky,“ vzpomínala dáma, která se mohla narodit tak dvacet let po Anežčině smrti. „Byly jako my, nic špatného o nich říct nemůžu. Chodily s námi dokonce do procesí a na Vzkříšení taky rozsvěcovaly svíčky za okny. Nejhorší den mého života byl, když šly ve dvaačtyřicátém do transportu. Doprovázela jsem je na nádraží a brečela."Na otázku, proč aféra vypukla zrovna v Polné a zda to bylo něčím podmíněno, odpověděl historik, že to pochopitelně nemá co dělat s lidmi tohoto kraje, ale s atmosférou doby a stavem tehdejší české společnosti; šlo prý jen o souhru náhod, že to byla Polná. Publikum to přijalo, zdá se, s ulehčením. Polná dnes patří k prvním českým městům, která navrátila nemovitý majetek židovským obcím: jde hlavně o polorozpadlou synagogu, ze které se po rekonstrukci stane Muzeum židovství na Polensku, a rabínský dům, kde bude Muzeum hilsneriády. Stavební práce budou zadány místním firmám a po jejich ukončení bude Polná zařazena do okružního programu židovských cestovních kanceláří z Izraele i USA, což nepochybně přispěje k prosperitě města. O opuštěný židovský hřbitov v Polné dobrovolně pečuje parta místních mladíků a dívek; jeho zeď zdarma opravují dva starší zedníci.Pěšina, kudy se vracela Anežka z šití, se během století změnila v úzkou asfaltku. Místo zločinu označuje svatý obrázek a kousek dál v lese je symbolický rov z kamenů. Zdobí jej vybledlé a zaprášené výlisky z umělé hmoty, napodobující květiny. Nad nimi se tyčí litinový kříž, napodobující prostý kříž z větví. Kovtunova kniha přibližuje čtenáři řadou citátů úchylně zlobný tón, jímž byli v souvislosti s vraždou napadáni Židé v rakouském parlamentu a tisku; uvědomíme-li si, že v této atmosféře prožíval svá vnímavá jinošská léta Adolf Hitler (zanícený obdivovatel Karla Luegera), pochopíme, že jeden z inspiračních pramenů holocaustu vyvěrá právě tady.Anežčin rodný dům ve Věžničce dosud stojí; zakoupili jej majitelé sousední vilky a chovají v něm králíky, slepice a holuby. Plakát u autobusové zastávky oznamuje, že v sobotu bude v sousední vesnici hrát rocková kapela Titan. Návraty ze zábav bývají pro dívky nebezpečné. Zprávy o vraždách z vilnosti se ovšem dnes tiskem zpravidla jen mihnou - za rok se o nich neví, natož za sto let. Venkovany by dnes zřejmě nenapadlo spojovat zločinnost s rituálními motivy (doufejme, že nejen proto, že tradiční židovské osídlení vzalo za své); dávná pověra se ovšem uvelebila jinde (viz Mráček - rubrika Z domova).Muž, který na návsi ve Věžničce právě opravuje plůtek z kulatin, říká: "To už nikdo nerozhodne, jak to tenkrát bylo. Děda Anežku znal a dokonce patřil k dětem, co ji hledaly, když nepřišla domů. Do smrti byl přesvědčenej, že to ten Hilsner kvůli tý krvi udělal. Druhým podezřelým byl tenkrát její brácha a my přece nemohli připustit, že by to udělal Věžničák."Zajímá nás, jestli se tady dosud o celé věci mluví. "To víte, že jo. Vždyť se tady jinak celý staletí vůbec nic nestalo.“