Kdo rozhoduje o válce

Zákony našeho státu neusnadňují účinnou obranu v případě ohrožení. Ústava totiž nezakotvuje povinnost občanů bránit svou zemi se zbraní v ruce. Splnění vojenských úkolů bez ohledu na možné ohrožení života a zdraví vyžaduje od občana pouze branný zákon, ovšem právně vyšší Listina základních práv a svobod mu zaručuje jejich ochranu. Kromě toho dnešní zákony nevymezují, které instituce ponesou jasnou odpovědnost v případě reálného vnějšího nebezpečí. Oba zmíněné problémy by měl vyřešit vládou navrhovaný ústavní zákon o obraně republiky. Ten však leží v Parlamentě už půl roku, přičemž spor se vede především o to, kdo vyhlašuje stav ohrožení: vláda navrhuje sama sebe a představitelé Parlamentu jsou přesvědčeni, že toto rozhodnutí náleží jim.

Aby to nevypadalo jako válka

Po roce 1989 jsme už jednou pocit ohrožení zažili. Tehdejší přípravy na potenciální obranu ovšem byly tristní ukázkou neschopnosti politiků rychle rozhodnout. Vzhledem ke sporu Klausova kabinetu a parlamentu je možné se obávat, že dnes by to nedopadlo jinak.V srpnu 1991 se pokusil v SSSR Janajevův Výbor pro stanné právo strhnout na sebe moc a vrátit zemi do časů Brežněva. Zpráva agentury Reuter dorazila do tehdejšího Československa chvíli po puči: o půl šesté ráno. O třicet minut později ji znaly všechny rozhodující osobnosti politické scény. Přesto trvalo plné čtyři dny, než se k projednání vzniklé situace federální vláda a předsednictvo arlamentu dokázaly sejít. Nebylo ale už o čem…