Demokracie na papíře

Evropa studené války znala dva politické systémy - demokratický, vyznačující se otevřeností a svobodou, a totalitní jako uzavřený a nesvobodný. Pro postkomunistickou Evropu je charakteristický ještě jeden. Nelze ho nazvat diktaturou, nenese však v sobě míru osobních svobod, jakou se vyznačuje demokracie západního typu. Mohli bychom ho nazvat „demokracií na papíře“, poněvadž omezování svobod má základ ve výkonné, nikoliv v zákonodárné moci.Státy, na které můžeme zmíněný výraz vztahovat, nelze házet do jednoho pytle. Přesto mají některé společné znaky: patří k nim faktický monopol vládní strany, v jejímž čele stojí charismatický vůdce, většinou bývalý komunista. Pro stranu je charakteristické široké názorové spektrum a nedostatečná politická profilace. Místo toho se uplatňují populistické fráze. Vůdce se nepřipojuje k žádnému z názorových proudů a udržuje mezi nimi rovnováhu. To je příznačné pro Vladimíra Mečiara, pro rumunského prezidenta Iona Ilieska i pro Franjo Tudjmana v Chorvatsku.

Obraz vnějšího nepřítele

Co mají tyto strany dále společného? Ačkoli v nich působí více názorových proudů, v ekonomických otázkách velké rozpory neexistují. Obecnou doktrínou je socialismus, přesněji řečeno reformovaný, nejčastěji pak „samosprávný“. Privatizace postupuje pomalu, preferují se různé druhy zaměstnaneckých akcií, klíčové podniky si nechává stát. Státní rozpočet se často natahuje v průběhu roku, nehledě na to, že bývá deficitní. Pomalost společenských…