Čachrování s autenticitou

Čachrování s autenticitou

Filip Renč: Rekviem pro panenku

S ubývajícím počtem filmů zdejší provenience jako by všichni, kdo mají s českým filmem co dělat, včetně kritiky, podléhali jistému sklonu za každou cenu slepě chválit vlastní zboží. Efektu prodejnosti je dosaženo v dobové atmosféře, která s ním rezonuje, kina, která český film hrají, bývají zaplněna; zřejmě jde o působivou podívanou. U filmu Filipa Renče Rekviem pro panenku by se to vše dalo akceptovat, nebo - kdyby byl druhořadou záležitostí - přejít bez povšimnutí. Film však nemalou měrou činí dráždivým to, co je autory i spřízněnou kritikou zdůrazňováno jako jeho přednost - že nejde o fiction, nýbrž o film podle skutečné události. Jak tedy je tato „skutečná událost“, jež je námětem filmu, v něm prezentována?

Skutečná událost

V soudném divákovi, znalém výšin i nížin našeho žurnalismu, vzbudí podezření hned úvodní titulky. Dozvíme se z nich, že režisér a jeho spoluscénárista Igor Chaun vyšli z poněkud „opožděné“ reportáže Josefa Klímy, publikované v Reflexu zhruba šest let poté, co v domově pro mentálně postižené v Měděnci uhořelo dvacet šest chovanek. J.Klíma neodkryl žádná nová fakta. Ta byla, v podobě evidentně střízlivější, uvedena v dobovém článku krátce po události v sobotní příloze Rudého práva Haló sobota, jejíž redakce se v klimatu počínající gorbačovovské perestrojky snažila publikovat sociálně kritické materiály, dokud neupoutala pozornost vyšších míst a nebyla vyměněna…