Bavme se o kultuře

Se spisovateli ve Slovenském ráji

Slovenští spisovatelé jsou lidé bílé pleti evropského typu, velmi dobře rozeznatelní od Patagonců. Možná také proto šéfredaktor Literárních novin na výtku (ostatně nepravdivou), že tento týdeník psal už o spisovatelích Francie, Španělska, Polska, prostě všech zemí kromě Patagonie a Slovenska, odpověděl, že u nich slovenské knihy nepovažují za zahraniční.Místo, kde výtka i odpověď na ni zazněly, bylo letovisko Čingov poblíž půvabného spišského města Levoče. Tam se ve dnech 8. až 10.10.1991 sjelo asi 30 slovenských, moravských a českých spisovatelek, spisovatelů, básnířek, básníků, literárních teoretiků a publicistů. Bylo to čtvrté vzájemné setkání literátů obou našich republik za poslední rok.

Neměli bychom se hádat

Několik fundovaných, několik komických a zbytek povrchních vystoupení na téma státoprávního uspořádání napodobovalo televizní pořad „Co týden dal“. S tím rozdílem, že debata byla neobyčejně rozvleklá, protože času bylo dost. Spisovatelé opakovali názory a spory známé už z novin a televize.„Svrchovaný“ Slovák si postěžoval na nedostatek slovenských periodik v Čechách (následovaly dohady, zda to je či není záměr). Češi (téměř vítězně) přiznali fakt, že „u nás“ je malý zájem o slovenskou kulturu. Slováci mají za zlé Čechům, že ve svých novinách uveřejňují jen ty slovenské reakce, které jsou nacionalisticky štvavé - a to si pak na nich zgustnou. Slováci přitom prý nevedou spor s českým národem, ale s federální byrokracií. Češi odpovídají, že pokud je tomu tak, na této bázi se se Slováky rádi spojí. S obavami je na Slovensku sledována rostoucí laxnost české veřejnosti vůči osudu společného státu. Po kratší diskusi se Slováci shodli na tom, že se cítí dospělým národem. Slovenská ústava má být pouze právním vyjádřením toho, že emancipační proces na Slovensku byl dovršen. Někteří Slováci však uvádějí jiné priority: například ekonomickou reformu. Krátkou hádku o tom, co znamená požadavek samostatné slovenské armády, rychle utišuje „federál“ postesknutím: „My, Slováci, se už před Čechy hádáme na obrazovce a oni z toho mají zábavu.“ (Pro mě osobně je to první autentický poznatek o „mlčící slovenské většině“ - nechce světu předvádět, že se nemůže dohodnout s „křičící menšinou“.)

Kdo to bude psát?

Třikrát opakované výzvy, aby spisovatelé nehovořili diletantsky o politice a ekonomice, ale bavili se o kultuře, okamžitě upadají v zapomenutí. Jednou z těch rychle zapadlých věcí bylo pěkné heslo, které by stálo za trochu práce - kulturní vzájemnost. Podruhé to byl neoficiální příslib, že „bychom měli“ více informovat o kultuře na Slovensku. Hned se objevila parádní česká, velmi odborně znějící výmluva: máme málo slovakistů - vlastně to nemá kdo psát. Třetí výzva se snažila vyprovokovat zamyšlení nad tím, co by oddělení obou republik znamenalo v kultuře. Na koho by se orientovali Slováci a na koho Češi? Podle jednoho slovenského názoru by prý Češi okamžitě zahájili blokádu informací o kultuře na Slovensku.

Jaký to má smysl?

Už při dlouhé jízdě vlakem z Prahy na Spiš jsem zaváhala nad tím, proč Obec spisovatelů (ale také Pen klub a jiné spolky) vydává velké peníze na cesty a jednání, o jejichž smyslu se předem pochybuje. Spolucestující souhlasili, že je to fakt hrozné, že už je to jako v bývalém Svazu spisovatelů. Padlo tradiční vysvětlení: „My to sice děláme, ale nesouhlasíme s tím."Podruhé jsem otázku po smyslu setkání položila při první společné večeři funkcionáři jednoho ze slovenských spolků spisovatelů. (Alespoň si myslím, že to byl funkcionář, protože nejezdil pohromadě s ostatními, ale v černém automobilu před nebo za společným autobusem.) Stručnou odpověď - "Pracovní.“ - doprovodil mnohovýznamným gestem. Smysl schůzky nakonec obhajoval Moravan, poslanec ČNR. „Oni“ (Slováci) se prý vyvíjejí a diskuse a rokování jsou k tomu potřebné.Setkání bylo tedy improvizovaným matiné v příjemném hotelu Slovenského ráje. Nic víc, nic míň. Ale možná, že to tak vypadalo i na všeslovanských sjezdech v minulém století. Možná je představa, že na pracovní setkání spisovatelů by měli jezdit jen lidé důkladně informovaní, s konkrétními návrhy, co by se dalo společně podniknout, zbytečně úzkoprsá. Samozřejmě že nakonec každý účastník našel subjektivní důvod, proč je rád, že se schůzky zúčastnil. Nikomu přece nic nebrání v tom, aby si dělal na Slovensku (v Čechách) známosti a přátele. Jako jediný výsledek pracovního setkání je to málo. V takovém případě by si měli dospělí a výdělečně činní lidé zaplatit aspoň jízdenku.