Dopisy

Pane redaktore,

asi jste špatně rozuměl dopisu, co Vám poslali, že se obracíte na mého manžela. On totiž zemřel ve vězení už v roce 1961 v necelých 42 letech. Musím Vám tedy odpovědět sama.V roce 1951, 14.května, pro něj přijelo šest chlapů, dva ho odvedli a čtyři prohledali celý barák. Nenašli nic, co si mysleli, že najdou. Tak alespoň ukradli novou motorku a museli jsme zaplatit věci, o kterých řekli, že jsou manžela - včetně dříví na zimu. Zůstala jsem sama se třemi dětmi: bylo jim tenkrát od jednoho a půl roku do tří let. Peníze ani podporu mně kolik roků nedali. Když jsem se někam obrátila, buď mi vynadali, nebo se mi vysmáli, ať prý „jdu dělat“.

Ale jak jsem s tak malými dětmi mohla? Živili nás příbuzní a v roce 1959 jsem si našla práci.Manžel pracoval v uranových dolech Příbram-Bytíz. Dostal zápal plic oboustranný, ale na rentgen ho nevzali, že by to stálo 150 Kčs. Až celá světnice stávkovala, že nemůže dýchat, poslali ho do Prahy na Pankrác a ve vojenské nemocnici operovali. Vzali mu půlku plic zachvácenou rakovinou. Jenže už byla chycena i druhá polovina, a tak za tři měsíce náhle zemřel - 17.září 1961.Souzen byl v Třebíči státním soudem v kině Sputnik. Bylo to divadlo pro lidi. S ním bylo souzeno i pět dalších jako „Bula a spol.“ Farář Bula dostal trest smrti, za to, že u sebe nechal přespat bývalého spolužáka z gymnázia Malého, manžel dostal doživotí, že „chtěl dát svou vlastní zbraň k dispozici protistátním živlům“. Byl tenkrát zaměstnán…