Rehabilitace

Dne 23. 10. 1990 jsem stanul před rehabilitační komisí Sdružení vojenská obroda. Tato komise, složená převážně z vysokých důstojníků propuštěných z armády po roce 1968, dospěla k názoru, že nejsem předmětem rehabilitačního řízení. Až za chvíli mi došlo, s kým vlastně mám tu čest. Vždyť to byli v podstatě titíž lidé, kteří mě v roce 1955 z armády vyhodili kvůli politické neangažovanosti. Záminku tehdy našli v tom, že jsem přišel na ranní nástup ve vojenské čepici se starým státním znakem. Rehabilitační komise mluvila jazykem tehdejších politruků a kádrová hodnocení akceptovala přesně podle tehdejších textů, které dokazovaly můj negativní postoj k režimu. Po mých protestech mi řekli, že jsem z armády odešel na vlastní žádost, nebyli však schopni takové tvrzení doložit. Jak by také mohli, když sami dobře vědí, že taková žádost by tehdy byla hodnocena stejně jako vlastizrada.

V roce 1949, kdy mi bylo patnáct let, za mne rodiče podepsali revers zavazující mne k dvanáctileté vojenské službě. Nastoupil jsem do školy v Olomouci. První tři měsíce se dala ještě opustit bez následků. Několik šťastlivců to skutečně udělalo, ale po této zkušební době již vojenská správa vyžadovala od rodičů náhradu 120.000 Kčs. Podmínky výcviku byly s dnešními nesrovnatelné: na rozcvičku jsme chodili i za pětadvacetistupňových mrazů svlečeni do půl těla. Pokud se jí někdo pokusil vyhnout a zjistilo se to, vychovatelé jej nahnali do ledových sprch, otevřeli okna a provinilce pomocí holí…