Požár ve Valdicích

Mám s věznicemi dlouholeté zkušenosti, prozatím naštěstí nikoliv jako chovanec, ale pouze jako bývalá soudkyně (jen do r.1953), potom jako advokát a k mému vlastnímu překvapení také jako státní arbitr. V roce 1947 jsem byla coby soudcovský čekatel služebně na prohlídce ve Valdicích. Tehdy jsem viděla odsouzené pracovat na zahradě a v prostorách věznice. O 30 let později jsem ve funkci státního arbitra zjistila, že v areálu nápravného zařízení ve Valdicích byly zřízeny provozovny několika národních podniků. Někdy v zimě roku 1975 vypukl požár ve skladu materiálu jednoho z nich (myslím, že to byla výroba bižuterie). Předmětem arbitrážního sporu byla otázka, kdo odpovídá za škodu. Požár vznikl od neodborně instalovaného primitivního topného tělesa umístěného pod pracovním stolem vězně, který pracoval jako skladník v dřevěné boudě na dvoře věznice. Šlo o starého muže, který se už nehodil pro jinou práci. Podotýkám, že mrazy v tehdejší tuhé zimě dosahovaly někdy až 18 stupňů pod nulou. Pamatuji si svůj šok, když jsem zjistila, že vězeň po dobu 8 hodin a někdy i déle pracoval v oné boudě bez jakékoliv možnosti si zatopit.Příslušníci socialistického sboru nápravné výchovy to včetně náčelníka všichni věděli a vůbec nikoho nenapadlo, že je nelidské nechat vězně celé dny mrznout. Šlo o členy komunistické strany, jejíž vůdcové halasně prohlašovali, že „za vším nutno vidět člověka“. Buď tedy soudruzi dozorci v onom skladníku-vězni neviděli člověka, nebo pokládali „studený odchov“…