Každý k obrazu svému

Slovo lustrace jsme mohli poslední dobou na stránkách novin najít dosti často. Nadějně se objevilo, krátce zazářilo a rozplizlo se. Všechny sdělovací prostředky dnes jednohlasně píší, že lustrace jsou vlastně k ničemu, že spolupráce s StB se nedá vlastně prokázat, protože materiály se dají zfalšovat. Novináři i celá společnost jakoby si po tomto zjištění ulehčeně oddechli konfidenství je díky bohu neprokazatelné, nemusíme se ničeho obávat. Ještě kdyby se tak nepovedly ekonomické reformy a my nebyli z klidu vytrženi trhem práce a trhem zboží.

Nemusím, myslím, zdůrazňovat, jak jsou tyto tendence nebezpečné. Prověřování vysoce postavených osob je pro stát, který byl do nedávné doby totalitním satelitem sousední mocnosti a který chce být konečně nezávislý a svobodný, přímo životně důležitá věc. Nejde samozřejmě o to, aby si na konfidenty mohli ukazovat lidé ospravedlňující si tak své kolaborantství jiného druhu, ale o to, že neodkrytí spolupracovníci StB v důležitých funkcích představují hrozbu nejen demokracii, ale i nezávislosti našeho státu. Samozřejmě, že by se tyto prověrky měly uchovávat v tajnosti a veřejně odhalit jen ty osoby, které by z toho odmítli vyvodit jakékoli důsledky.Co se týká podvržených materiálů o spolupráci s StB, nemusíme se, myslím, obávat. Pochybuji totiž, že by se dnes našel příslušník StB, který by kvůli pošpinění určité osoby tvrdil, že tuto osobu řídil, aniž by to byla pravda. Povídačky o tom, že si příslušníci StB sami vymýšleli…