Anketa: Budoucnost Česka a Evropy v novém geopolitickém uspořádání světa

1. Je zřejmé, že komplikovaná geopolitika a především válka v našem sousedství se České republiky bezprostředně týkají a stavějí nás před závažná rozhodnutí. Zatím jsme jako země obstáli, a to jasnou volbou té správné strany konfliktu a držením pozice předvídatelného a spolehlivého partnera pro své spojence. Nečekáme pasivně, co kdo vyjedná, ale od začátku konfliktu přicházíme s vlastními návrhy a reálně děláme potřebné věci. Postoje Česka jsou často prezentované prezidentem republiky, tedy osobností s nepopiratelnou expertízou v oblasti obrany a bezpečnosti. To vše vyvolává respekt a uznání. Proto nevidím jediný důvod, proč by měla Česká republika stát mimo zásadní jednání týkající se bezpečnosti Evropy, jak se to bohužel stalo u narychlo svolaného jednání do Paříže. Společně s Polskem, zeměmi Pobaltí a Finskem jsme nepochybně zeměmi, které mohou svým partnerům v Unii nejlépe vysvětlit, jak rozumět mentalitě putinovského Ruska a jak na něj reagovat. Předpokládám, že se v nejbližších měsících bude formovat koalice evropských států, které se dohodnou na společném postupu v posílení obrany. Česká republika tam, jak doufám, bude hrát významnou roli. Jestli se to stane na půdorysu celé Unie (a nikoli jen v rámci „aliance některých“), možná naznačí 6. březen, nakdy je do Bruselu svolán mimořádný summit. Tam se má začít jednat o novém bezpečnostním systému a financování znovuvyzbrojení Evropy. Nepíše se mi to lehce. V Česku i v Evropě potřebujeme financovat řešení mnoha problémů, které trápí hodně lidí. Záruka bezpečnosti teď ale bohužel stojí na prvním místě. Přikrčit se a počkat, až se to přežene, nebo spoléhat na ochranu zvenčí by byla moc špatná strategie. 

2. Totéž platí pro Evropu. Putina ani Trumpa nevysedíme. Skládáme teď vlastně něco jako „reparát z Trumpa“. Už po jeho první volbě mnozí lídři říkali, že se musí Evropa postavit na vlastní nohy, především v obraně. Nic zásadního jsme ale neudělali, a to ani v reakci na anexi Krymu. Občané USA v demokratické volbě tedy nyní zvolili prezidenta Donalda Trumpa podruhé. A zvolili ho de facto pro celý svět. Pro ten svět, který je zrovna tak nebezpečně rozkolísán. Faktor Trump jasně vynucuje změnu pozic. Evropa, hlavně státy Unie a Velká Británie, nyní začíná jednat. Nejsme v tom sami, podobně reagují Kanada, Austrálie, Japonsko a další demokratické země. Byli jsme před Trumpem, budeme i po něm. Plánujeme konkrétní kroky. Ty kroky budou bolet, protože nepůjde dál velkoryse financovat celé trojhvězdí dosavadních priorit – tedy sociální stát, zelenou politiku a bezpečnost. Obrana a bezpečnost budou muset dostat přednost s tím, že maximum investic by mělo směřovat do domácí, evropské výroby: „Europe First.“ Zásadní bude jednoznačnost rozhodnutí, rychlost a samozřejmě jednota. Unie jako celek má v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky kvůli právu veta států okleštěné pravomoci (je k vzteku sledovat, že této slabosti Unie se dnes pošklebují titíž, kdo dlouhodobě brání jejímu posílení právě v těchto politikách). V takovém systému může paralyzovat provádění zásadních kroků i jeden jediný stát. A víme, že takové státy v Unii máme. Osobně se vnitřních zrad a brzd obávám víc než toho, co přichází z Ameriky. Kromě posílení obrany musí Unie zapracovat na všech doporučeních z Draghiho zprávy. Situaci zvládneme jen při posílení ekonomiky, využití síly společného trhu a odblokováním bariér pro inovace a technologie. K tomu bude potřeba víry mnoha a mnoha evropských aktérů v to, že společně vše zvládneme. Sebevědomí a sebedůvěra jsou nyní extrémně důležité. Flagelantství a poraženectví musíme odbourat. Odbourat vše, co nás oslabuje. 

3. USA nejsou jen prezident Trump. Osobně znám spoustu vlivných Američanů, z politiky i z byznysu, konzervativců i liberálů. Tuším, že se většina z nich hodně diví a asi i stydí, když vidí jejich reprezentaci hlasující v dojemné shodě s Ruskem a Severní Koreou. Pan prezident vystupuje jako absolutní vládce a buduje kult červené kšiltovky. I na uctívače jeho kultu v Evropě už je řada postojů a výroků pana Trumpa přespříliš. Po Trumpově prvním mandátu (ostudně zakončeném vyprovokováním lůzy k útoku na Kapitol) jsem měla velký obdiv k tomu, jak ho „utáhla“ americká ústava a profesionální státní aparát. Nyní jsme svědky nového zátěžového testu, ale já věřím tomu, že demokratická Amerika znovu obstojí. Soudy fungují nezávisle, v Kongresu se možná v „midterms“ přeskupí síly. Kromě ústavních brzd a pojistek tady máme i zárodky konfliktu mezi příznivci prezidenta z řad hnutí MAGA a jeho technoúderkou vedenou Elonem Muskem. Je zajímavé sledovat přetahovanou mezi MAGA prosazující uzavření USA před zbytkem světa a digitálním byznysem, který zoufale potřebuje mít dveře otevřené, nejen pro příliv technologických mozků. Nakonec budeme svědky konfliktu Elona Muska s bezpečnostními složkami, které ho nepustí do svých systémů. Odpovědnost za bezpečnost státu je u těchto složek a v nich pracujících lidí příliš vysoká, než aby si nechali pod rukama rejdit dobrodruha Muska. Zahraniční politika a nový kurz nastolený prezidentem Trumpem je samozřejmě něco, co vyvolává znepokojivé otázky. Z evropských diplomatických kruhů zaznívá, že musíme jednat a udržet si Ameriku na své straně. Tak tedy jednejme, zcela chápu a souhlasím. Jednejme o co nejlepších zárukách pro bezpečnost Evropy. Pokud si je máme zajistit sami, jak to včera v Bílém domě slyšel britský premiér Keir Starmer, musíme se podle toho zařídit. Jednejme o narovnání obchodních vztahů, ale prosaďme si, aby se nejednalo jen o zboží, ale i o službách a o zcela nevyrovnané bilanci v oblasti datové ekonomiky. Soukromá data Evropanů jsou významně obohaceným palivem pro americký digitální byznys. Tak to palivo zdražme nebo přestaňme dodávat. Já pán, ty pán. Obchodní války nikomu a ničemu neprospějí. Ale když už je Trump roztáčí, tak hrajme tvrdě. V šoku z výroků prezidenta Trumpa o Ukrajině (jako by mu notičky napsal Putin) a z ohlášení kurzu zahraniční politiky založené výhradně na kšeftu jsem zas po čase vyndala z knihovny Kissingerovo Uspořádání světa. Píše tam něco v tom smyslu, že konflikt mezi pragmatickou reálpolitikou a politikou nesoucí v sobě poslání Ameriky zlepšovat svět je v americké zahraniční politice trvale přítomný. A že bez vyvážení obou už nebude Amerika Amerikou. Budeme si na ono vyvážení, zdá se, muset počkat a mezitím se zařídit pro sebe. 

1. Česko si musí uvědomit, že samo o sobě nemá v silové geopolitice autoritářů žádné místo. Naší jedinou šancí, jak obstát v novém světě, je být aktivním členem Evropy a dělat vše pro to, aby byla jako celek co nejsilnější.

2. Evropa se musí urychleně zbavit dojmu, že se ve své obraně může spolehnout na někoho jiného. To v první řadě znamená zrušení práva veta členských států v zahraničněpolitických otázkách – těžko můžete efektivně organizovat vlastní obranu, když mají státy jako Maďarsko možnost zneužívat zásadní hlasování pro celý kontinent k prosazování vlastní (či ruské) agendy. Dále investice do vlastních zbrojovek a vlastního vývoje, zajistit soběstačnost v kritických sektorech a konečně zakročit proti obchodníkům s dezinformacemi. Společnost, která je zranitelná vůči dezinformacím, se může těžko efektivně bránit, protože je napadená trojským koněm zevnitř. Bez toho budou všechny plány a investice jen teoretické cvičení.

3. Spojené státy jsou dnes vedené nepředvídatelným egomaniakem, usvědčeným sexuálním násilníkem a finančním podvodníkem, který mění svoje výroky obden a má podobný politický styl vyhrožování a rušení dohod jako Vladimir Putin. Takový člověk rozhodně není pro demokratickou Evropu přirozeným spojencem. Trump se bude chovat jako spojenec, pokud si to zaplatíme, jako úhlavní nepřítel, pokud platba neproběhne, a jako konkurent, pokud se opovážíme někoho přeplácet. Trump vnímá svět transakčně. V takovém světě se demokracie neliší od totality, osudy nevinných jsou jen čísla a genocidy jsou developerské příležitosti. Taková představa se nesmí stát normou.

1. Svět, tak jak ho vidí americký prezident Donald Trump, není už hřištěm, na němž mezinárodní právo zajišťuje důstojnou roli i pro malé a středně velké státy. A není také hřištěm, kde na jedné straně stál demokratický Západ, vedený USA, a na druhé straně autoritářské režimy a země „třetího světa“. Pro Česko z toho vyplývá, že by se mělo ze všech sil snažit být součástí nadnárodních struktur, které mohou Trumpovo rozbíjení dosavadních pořádků přežít a zajistit nám bezpečnost a stabilitu. Sami nebudeme mít šanci. Mělo by tedy – mnohem více než dosud – podporovat všechny iniciativy k větší integraci a vlastní obranyschopnosti Evropské unie. Severoatlantická aliance bohužel brzy nemusí být takovou kotvou, nelze na ni v éře Trumpa plně spoléhat. Čeští politici by tudíž měli přestat se sabotováním pokusů zpružnit rozhodování EU s pomocí rozhodování kvalifikovanou většinou, a měli by podporovat iniciativy směřující k posílení evropské obranyschopnosti, potažmo k posílení evropského zbrojního průmyslu. V ekonomické oblasti by měli odolat pokušení obcházet EU s pomocí bilaterálních dohod s USA. 

2. Evropa musí co nejrychleji vybudovat společnou obrannou politiku. Pokud to nepůjde skrze posílení evropského pilíře NATO, měla by Evropa zvážit samostatnou cestu – bez USA. To bude samozřejmě vyžadovat nejen větší výdaje na obranu, ale také větší akceschopnost. Skokového zvýšení výdajů na obranu a pomoci Ukrajině nebude asi možné dosáhnout bez společného zadlužení EU, čemuž zatím stojí v cestě zejména německý odpor. To se ale může změnit. Společná fiskální politika, kterou by EU v případě společného zadlužení musela vytvořit, by akcelerovala integraci i v dalších oblastech. EU také potřebuje pracovat na odstranění některých regulací, které ji činí nekompetitivní vůči Číně a USA. Jelikož EU nemá mechanismy, jak se významně posunout dopředu, pokud v cestě budou stát ruští „trojští koně“, jako je Maďarsko a Slovensko, nedá se vyloučit, že se EU začne štěpit do koalic ochotných. Dvanáct severských států už vytvořilo skupinu, která chce pomáhat Ukrajině nad rámec toho, na čem je schopná se dohodnout EU. Nedá se vyloučit, že něco podobného vznikne v oblasti obrany. Příští německý kancléř Friedrich Merz například žádá, aby Francie a Velká Británie umístily jaderné zbraně na území Německa. To by velmi prohloubilo vojenskou spolupráci těchto tří velmocí. Země jako Česko by měly usilovat o to, aby nezůstaly mimo tvrdé jádro EU či jakékoli iniciativy „ochotných“, které se budou snažit obejít „potížisty“. Pokud zůstaneme na periferii, dostaneme se rychle do ruské sféry vlivu.

3. Spojené státy už nejsou náš spojenec ve smyslu, že by nás s nimi spojovalo něco víc než jen formálně uzavřené dohody. Dokud takové dohody (třeba Severoatlantická smlouva) fungují, musíme se je snažit udržet. Ale nelze se na ně už plně spoléhat. Trumpovo chování dává jen malou naději, že kdyby musel být aktivován článek 5 Severoatlantické smlouvy, opravdu pošle americké vojáky nás bránit. USA zatím nejsou náš nepřítel, ale pokud se budou dál sbližovat s Ruskem, nebude možné je považovat ani za přítele. V ekonomické oblasti Trump odstartoval éru soupeření. EU musí i v této oblasti postupovat jednotně, protože Trump praktikuje politiku „rozděl a panuj“. EU by se měla pokoušet vytvořit širokou mezinárodní alianci zemí, které Trump, ač to byli dosud spojenci, různě trestá a ponižuje. Řeč je zejména o Kanadě, Mexiku a možná i Austrálii.

1. Česká republika si musí uvědomit zcela zásadní změnu amerického přístupu k mezinárodnímu řádu, institucím a normám, které se v oblasti transatlantických vztahů budovaly od konce druhé světové války. Reorientace zahraniční politiky Washingtonu je realitou a minimálně ve střednědobém horizontu by bylo chybou nadále vnímat Spojené státy jako spolehlivého garanta evropské bezpečnosti. I pokud Spojené státy zůstanou formálně součástí NATO, jejich závazky k aliančním partnerům postupně ztrácejí na své kredibilitě, což vnímá nejen Evropa, ale především ostatní hráči na mezinárodním poli, včetně našich hlavních strategických kompetitorů – jako je Rusko.

2. Je jasné, že jako suverénní stát musíme zásadním způsobem změnit svoji vlastní politiku ohledně obranných výdajů, jejichž výše neodpovídá volatilnímu mezinárodně-bezpečnostnímu prostředí, ve kterém se aktuálně nacházíme. Odborníci – jako například výzkumná organizace PAQ Research Daniela Prokopa – nabízejí v tomto směru celou řadu pragmatických doporučení, která umožní nalézt dodatečné finanční prostředky na obranné výdaje bez nutnosti omezovat výdaje do vzdělání, výzkumu či sociální oblasti. Nicméně jako malý stát máme jen omezenou schopnost zajistit si bezpečnost vlastními silami a jádro našeho snažení tak musí ležet v užší spolupráci se spojenci v rámci EU a evropské části NATO. A je nutné si přiznat, že pokud má Evropa být v mezinárodní politice samostatnějším aktérem, budou muset evropské státy obětovat část své suverenity v této oblasti. Veškeré diskuse o společné evropské armádě a efektivnější spolupráci v oblasti kolektivní obrany mají v pozadí nutnou podmínku: hlubší politickou integraci, bez které vždy budeme narážet na limity v efektivitě vzájemné koordinace.

3. Určitě se nedá říci, že by byly Spojené státy nyní naším soupeřem, nebo dokonce nepřítelem, jak naznačuje otázka. Spojené státy jsou nadále evropským spojencem a je celá řada oblastí, kde se Evropa musí snažit nadále udržovat úzké vztahy. Washington bude mít nadále zájem o obchod v oblasti technologicky pokročilých zbraňových systémů, nadále budou probíhat úzké konzultace v oblasti bezpečnosti, společná cvičení, vojenské plánování a sdílení zpravodajských informací. Nicméně transakční přístup zahraniční politiky Trumpovy administrativy a jasný obrat k Indo-Pacifiku jako k prioritě i na úkor evropské bezpečnosti povedou k tomu, že minimálně po několik let budeme muset Washington vnímat jako spojence v mnoha ohledech nespolehlivého a snažit se o větší samostatnost na evropském půdorysu. 

1. Geopolitika je zpět v centru dění. Je to především ruská invaze na Ukrajinu a její zásadní dopady na celou Evropu a naši bezpečnost. Jsme významně ovlivnitelní stavem mezinárodního prostředí. Chceme v něm aktivně působit. Musíme zvýšit svoji sílu (politickou, vojenskou, ekonomickou, diplomatickou) a svoji odolnost.

2. Rusko představuje dlouhodobou bezpečnostní hrozbu pro celou Evropu. Proto je nezbytné, aby evropští spojenci zásadním způsobem navýšili výdaje na obranu a posílili svůj obranný průmysl. Zároveň je důležité i nadále udržet silnou transatlantickou vazbu mezi spojenci, čehož docílíme tím, že zásadním způsobem posílíme evropský pilíř NATO tak, abychom převzali svůj díl odpovědnosti za zajištění bezpečnosti v Evropě. NATO a EU táhnou za jeden provaz a je nezbytné ukázat to reálnými činy.

3. USA jsou dlouhodobě naším spojencem – nyní jsme ovšem v situaci, kdy prezident Trump dává evropským spojencům jasně najevo, že musejí převzít konkrétní odpovědnost za svou bezpečnost tak, aby Aliance jako celek byla silnější. Je ve vlastním zájmu Evropy na tento apel reagovat. Jedině tak dokážeme posílit svoji obranyschopnost a schopnost aktivního zadržování agresivního Ruska.

1. Evropa a ČR musí jednat a posílit podporu Ukrajiny – vojensky, finančně i diplomaticky a aktivně čelit vzestupu globálního řádu, který by byl založen na porušování mezinárodního práva, legitimizaci agresora, válečných zločinů, autoritářství a mizogynie. Tady nesmí Evropa ustoupit. Pro další vývoj je klíčové, aby Ukrajina dosáhla své vize spravedlivého míru a zejména pak reparací za válečné násilí a bezpečnostních záruk, které by transformovaly ty historicky nerovné vztahy, kvůli nimž je Ukrajina zranitelná. A k tomu je nezbytné, aby se Rusko za své zločiny zodpovídalo a zaplatilo. Vidíme v přímém přenosu, co ruský režim oslavující válku a násilí způsobuje, přičemž navazuje na dlouhou historii sovětského a ruského imperiálního násilí v regionu i jinde. Jeho legitimizace by byla velmi nebezpečný precedens i pro mezinárodní uspořádání.

2. Nespravedlivý a vnucený mír ujednaný mocnými muži se zdá jako velmi krátkozraké řešení, které umožní přezbrojení a posílení ruské válečné ekonomiky a povede k dalším krizím, násilí a extremismu. Zkusme se na vše podívat lidskou perspektivou – pak vyvstává otázka, co bude s lidmi na Ruskem okupovaných územích, s deportovanými a násilně adoptovanými ukrajinskými dětmi, přeživšími násilí nebo kdo z ukrajinských uprchlíků v EU – převážně žen s dětmi – se vrátí do země s rozbombardovanou sociální infrastrukturou pod hrozbou další války. A jak pak vylidněná země, které už teď chybí pracovní síla, uzdraví svoji poválečnou společnost a ekonomiku. A co by to vše znamenalo pro evropskou integraci Ukrajiny a pro EU samotnou. V tomto by se USA, ale i Evropa mohly poučit z nespravedlivého Daytonu (smlouvy, která ukončila válku v Bosně a Hercegovině, zároveň vytvořila etno-nacionalisticky determinovaný politický systém, který po téměř třiceti letech nezvládl rozpolcenou společnost přivést k usmíření a spolupráci – pozn. red.).

3. USA byly doposud hlavním spojencem Evropy, ač se zdá, že se nyní od nás odklánějí a ideově se vymezují. Narativ USA jako nepřítele je ale podle mě nevhodný a polarizující. Nepřítelem je především politický extremismus, společenská radikalizace zahrnující homofobii a mizogynii, které se s Trumpovou administrativou normalizují, ale jsou přítomny i v Evropě včetně ČR (kde se dostaly do mainstreamu) a podobně jako v USA jsou propojené se socioekonomickými nerovnostmi ve společnosti.

1. Myslím, že Česko musí na vývoj v současném světě reagovat daleko silnějším přilnutím k jeho dvěma bezpečnostním pilířům NATO a EU, které jediné mu mohou zajistit bezpečí, stabilitu a prosperitu v dnešní rozbouřené realitě. S tím se však pojí celá řada domácích úkolů a aktivnějšího přispění do obou aliancí, včetně nárůstu rozpočtu ozbrojených sil, modernizace armády a náboru nových vojáků, překročení starých manter o potřebě udržení principu jednomyslnosti v rámci rozhodovacího procesu – zejména v rámci EU – nebo daleko silnější podpory Ukrajiny, která začala v poslední době slábnout.

2. Evropa musí v první řadě velmi rychle nastartovat svůj obranný průmysl a podpořit ho novými investicemi – včetně těch ze strany evropského bankovního sektoru, které by se měly promítnout také do víceletého finančního rámce EU. Avšak klíčovým předpokladem pro udržitelnou spolupráci na evropské půdě bude zachování jednoty mezi členskými zeměmi, kterou budou velmoci bezpochyby chtít narušit. Pouze společný postup může pomoci zachovat význam Evropské unie jako celku, i když bude potřeba počítat s tím, že v některých otázkách budou nutně vznikat koalice ochotných, ke kterým by se mělo podle potřeby a relevance přidávat i Česko.

3. Tradiční transatlantická vazba zůstává z pohledu ČR relevantní, přestože začíná být s ohledem na chování Donalda Trumpa stále problematičtější. ČR by měla využít svých dobrých kontaktů a vztahu k americké elitě k mitigaci nejhorších hrozeb a otřesů jdoucích již dnes po transatlantické linii a usilovat o co nejužší vazby, včetně oblasti bezpečnosti, obchodu a energetiky, přestože se to dnes může jevit jako velmi složité. Pro Západ jako celek by otevřená nevraživost mezi Evropou a Amerikou znamenala prakticky konec, z čehož by měli radost pouze jejich soupeři a nepřátelé typu Ruska, Číny, Íránu nebo Severní Koreje a dalších. Optika trade-offs, tedy vzájemné podpory a výměn, například v americké podpoře Evropy proti Rusku a evropské USA proti Číně, se přitom jeví jako jedno z nosných témat.

1. S příchodem Donalda Trumpa se geopolitická situace stává ještě nepředvídatelnější. Pro menší země, jako je Česko, je to výzva. Místo paniky či pocitu, že se nás svět netýká, bychom měli být aktivnější a strategičtější. Česko by mělo posílit svou diplomacii a spolupracovat s podobně smýšlejícími státy v Evropě i mimo ni. Musíme být připraveni zapojit se do „koalic ochotných“ – ať už v otázkách bezpečnosti, obrany či technologické spolupráce. Zároveň musíme chránit a rozvíjet multilaterální mechanismy, které zabraňují velmocenskému diktátu. Chceme-li být respektovaným hráčem, nestačí jen říkat, co od partnerů chceme. Měli bychom přemýšlet, co můžeme nabídnout – ať už v oblasti bezpečnosti, ekonomiky nebo technologických inovací.

2. Evropa se musí přizpůsobit, a také jednat. Nemůžeme se spoléhat, že USA automaticky zajistí naši bezpečnost. Rusko představuje bezprostřední hrozbu, Čína rostoucí riziko. Proto Evropa musí posílit svou obranyschopnost – nejen v rámci NATO, ale i skrze užší spolupráci mezi evropskými státy. Stejně důležité je investovat do technologického rozvoje a snižovat závislost na autoritářských režimech, nejen v energetice, ale i v klíčových technologiích. A to možná nejdůležitější je, že pokud chce Evropa hrát aktivnější roli na globální scéně, musí si zachovat vnitřní soudržnost – nejen mezi státy, ale zejména uvnitř svých společností.

3. USA jsou naším klíčovým spojencem. Ale i mocností sledující vlastní zájmy, a to často bez ohledu na své spojence. Zároveň v Americe jsou hlasy, které vidí transatlantické vztahy jinak než Trumpova administrativa – právě s nimi bychom měli posilovat bezpečnostní a politickou spolupráci. Evropa se zároveň musí naučit prosazovat své vlastní zájmy. V ekonomice jsme s USA v některých oblastech konkurenty, například v průmyslové a obchodní politice, v některých technologických odvětvích. To ale neznamená, že bychom měli oslabovat transatlantické vztahy. Naopak, pevné a vyvážené partnerství se Spojenými státy, kde Evropa není jen „černým pasažérem“ v oblasti bezpečnosti, ale sebevědomým hráčem, je nejlepší způsob, jak na současnou nejistotu reagovat. 

1. Akcentováním jasného a pevného zakotvení v rámci NATO a evropských strukturách (EU). Důrazem na kolektivní bezpečnost a postupným (nikoli radikálním) navýšením výdajů na obranu. 

2. Posílením evropského křídla v rámci NATO. Naopak budování nové evropské armády, nezávislé na NATO, je iluzorní a nedává smysl z mnoha důvodů – bylo by neefektivní, drahé a navzájem s NATO kanibalizující. 

3. Jednoznačně jsou náš spojenec. Bez jejich participace v NATO a přítomnosti v Evropě by byl náš kontinent výrazně slabší a zranitelnější. Uvedu jeden ilustrativní příklad: ruská jaderná převaha by bez USA byla drtivých 10 : 1. To Evropa nesmí připustit. 

1. Se zdravou dávkou sebevědomí vyspělé země západního světa. S vírou v nadřazenost demokracie, svobody a synergické spolupráce s ostatními, s nimiž sdílí hodnoty a zájmy. Neoimperialistické (a troufám si říci neofašistické) Rusko chce proměnit svět v arénu, kde záleží na síle a asertivitě. Trumpovy Spojené státy hrají diktátu moci do karet. Malé a střední země musí na tuto situaci reagovat užší spoluprací. Evropská unie k tomu poskytuje pevný rámec. Potřebujeme jednotnější a strategicky silnější Evropu. Pokud toho nelze dosáhnout se všemi současnými členy, pak je třeba vytvořit strategické jádro těch, kteří jsou toho schopni. Česká republika by v takové skupině zemí neměla chybět.

2. Evropská unie a její spolupracující země (Norsko, Švýcarsko, Velká Británie) mají téměř půl miliardy obyvatel a obrovskou sílu. Evropa však musí věřit ve svou sílu, více se sjednotit a vytvořit strategicky, ekonomicky a vojensky silný blok demokratických zemí. Upustit od zbytečné a nadměrné regulace tam, kde není potřeba. Uplatňovat decentralizaci a zároveň se věnovat sjednocování v nezbytných strategických oblastech. Zaměřit se na absolutní podstatu – vojenskou a hospodářskou sílu Evropy. Při současném právu veta a jasném hodnotovém, demokratickém a strategickém odklonu Maďarska a nyní i Slovenska je třeba rychle najít mechanismy, jak se vypořádat se zeměmi uvnitř, které slouží zájmům nepřítele a slouží jako rozvraceč. Navíc suverénně a bez ostychu využívají všech výhod členství.

3. Po druhé světové válce si USA uvědomily, že demokratická a sjednocená Evropa je v jejich zájmu. To, že byly téměř osmdesát let nezbytnou součástí bezpečnostního deštníku nad Evropou, nebyla žádná charita, ale pragmatické a strategické rozhodnutí. To, že v NATO existoval mechanismus, že hlas malých má význam a je rovnocenný – to bylo zásadně důležité a správné. Dodávalo to Západu sílu a stabilitu. Trump a jeho administrativa tyto mechanismy boří a chovají se k našim nejbližším spojencům a partnerům jako tyran. USA nejsou nepřítelem, technicky vzato jsou stále spojencem, ale každý den nás přesvědčují, že jsou nevyzpytatelným a nespolehlivým partnerem. Nesmíme se nechat rozdělit jejich nátlakovou hrou a reagovat na tento tlak větší jednotou a silou hospodářského společenství půl miliardy lidí. Zároveň hledat mechanismy ještě užší spolupráce s Kanadou, Japonskem, Austrálií a v hospodářské oblasti paradoxně i s Čínou – pokud nás k tomu obchodní válka USA proti EU donutí.