Nesnesitelná (ne)jednoznačnost dokumentů
Byl, či nebyl? Neuplyne týden, aby se česká veřejnost touto otázkou nezabývala. Opravdu ten či onen bývalý ministr, bankéř nebo zpěvák spolupracoval s StB, nebo ne? Vědomě ze sebe udělal spolupachatele zločineckého režimu? Nebo se objevuje jeho jméno ve spisech jenom náhodou, snad dokonce aniž by dotčený člověk o tom věděl?
Byl, či nebyl? Neuplyne týden, aby se česká veřejnost touto otázkou nezabývala. Opravdu ten či onen bývalý ministr, bankéř nebo zpěvák spolupracoval s StB, nebo ne? Vědomě ze sebe udělal spolupachatele zločineckého režimu? Nebo se objevuje jeho jméno ve spisech jenom náhodou, snad dokonce aniž by dotčený člověk o tom věděl?
Od víkendu jsou tyto otázky opět velmi aktuální také v Německu – i když spolupráce, o které tamní média a historici diskutují, se týká mnohem vzdálenějších časů než eventuální donášení Václava Neckáře apod. Podle časopisu Focus měli dva velmi uznávaní spisovatelé a jeden nanejvýš oblíbený kabaretiér na jaře roku 1944 žádat o členství v NSDAP.
Historické dokumenty tomu zdánlivě nasvědčují. Přitom však mezi historiky, archiváři a svědky doby nepanuje shoda v tom, co nalezené dokumenty vlastně dokazují a co nikoli. A tak si německá veřejnost trochu překvapeně protírá oči: ani padesát let intenzivního historického bádání očividně nestačilo k tomu, abychom měli jasno v tom, jak systém diktatury skutečně fungoval.
Jak to všechno fungovalo?
Martin Walser,Siegfried Lenz a Dieter Hildebrandt (všichni ročník 1926, respektive 1927) patří k nejdůležitějším reprezentantům současné německé kulturní scény. Zatímco Walser s Lenzem v mnoha knihách popsali dobu nacismu a vývoj Spolkové republiky po válce, Hildebrandt je obchodní značkou velmi oblíbeného satirického televizního pořadu.
A ve Spolkovém archivu v Koblenzu se nyní našly kartotéční lístky, podle nichž se všichni tři umělci ucházeli o přijetí do NSDAP. Všichni tři však takový úmysl rezolutně popírají. Mezi odborníky se proto otevřela debata, zda k zápisu do kartotéky mohlo dojít jen tehdy, pokud dotyčný člověk o členství skutečně požádal, nebo zda existovalo „kolektivní“ přijímací řízení začleňující do NSDAP celé ročníky, aniž by o to konkrétní jednotlivci usilovali.
Michael Buddrus z mnichovského Institutu současných dějin v médiích prohlásil, že řeči o kolektivním členství považuje za výmluvu. Jeho kolega Norbert Frei z univerzity v Jeně proti tomu namítá, že stále ještě víme málo o tom, jak vlastně místní organizace NSDAP členy rekrutovaly.
Proti vědomému členství Walsera, Lenze a Hildebrandta lze uvést fakt, že záznamy na kartotéčních listcích jsou podezřele neúplné (není tam například uvedeno datum předání stranické knížky). Ještě důležitější je ale dokument z ledna 1944, který pochází přímo z říšského kancléřství, tedy přímo z okolí Hitlera. V nařízení číslo 8/44 se píše, že „všichni příslušníci ročníků 1926 a 1927 jsou povinni jasně říci, do jakého (stranického) oddělení chtějí vstoupit. Místní vedoucí oddělení budou jména a adresy těchto mladých lidí ve formě seznamu hlásit.“
Text a tón nařízení svědčí spíše o kolektivně vynuceném členství než o dobrovolném vstupu do strany. Posledním argumentem pro tuto domněnku je i datum, ke kterému všichni tři chlapci měli být do NSDAP přijati: jednalo se o 20. duben 1944, Hitlerovy 55. narozeniny.
Vědci dopředu!
Byli tedy Walser, Lenz a Hildebrandt spolupachatelé nácků, nebo spíše oběťmi režimu? V tomto okamžiku nikdo odpověď nezná. Jisté je však jedno: každý, i ten zdánlivě nejjednoznačnější historický dokument, si žádá důslednou analýzu zkoumající kontext jeho vzniku a jeho vypovídací hodnotu. Tedy přesně to, co má být pracovní náplní Ústavu paměti národa.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].